Ve světě existují mítinky, které jsou podstatně lépe finančně dotované, najdeme i mítinky s výrazně bohatší zahraniční účastí, ba i několik se skoro srovnatelně dlouhou historií, přesto Royal Ascot, nebo chcete-li Královský Ascot, zůstává jedinečnou ikonou, tím nejlepším z dostihového sportu.
Čím si tento mítink, který během pěti červnových dnů dokáže přesunout pozornost celého dostihového světa k zápolení ušlechtilých koní o lukrativní výhry a prestižní poháry pro jejich majitele a zároveň je také společenskou událostí s obrovským dosahem, kterou sledují i ti, které dostihy jinak nepřitahují, toto získal? Jednoduchou odpověď nenajdeme a stejně tak nenajdeme jeden důvod, jako spíš souhrn faktorů, které společně vytvořily neopakovatelnou událost.
S podporou královské rodiny
Nejen z úcty k britskému trůnu musíme začít právě spojením s anglickou královskou rodinou, protože to byla královna Anna, na jejíž popud v roce 1711 závodiště v Ascotu vzniklo a jejíchž dalších dvanáct následníků závodiště podporovalo. Oficiálně se červnový mítink stal královským roku 1911. Podpora a přítomnost členů královské rodiny mu dodávaly a dodávají lesk, jímž se ostatní dostihové dny v Anglii chlubit nemohou. Nebo spíše se nemohou chlubit v takové míře, protože především královna Alžběta II. až do svého skonu v září 2022 pravidelně navštěvovala i jiné dostihové dny.
Její láska k dostihům a koním i nefalšovaná radost, kterou dávala najevo při úspěchu některého z jejích koní, tvořily vděčný kolorit Royal Ascotu. Každý den pětidenního mítinku začíná příjezdem královské rodiny v kočárech, kdy se otevřou brány windsorského zámku a kolona kočárů se vydá směrem k blízkému závodišti. V jednom z nich sedávala Alžběta II., která na každý den mítinku vyrazila ve slušivém kostýmu s kloboukem. Dlouhá léta volila jednobarevný a některé z britských sázkových kanceláří vypisovaly sázky, v jaké barvě se ten který den královna objeví. Velice zřídka zvolila více barevnou kombinaci, osobně si takovou situaci pamatuji jen jednou, a to tehdy přijela na Ascot v modro-oranžové barvě, trochu připomínající dostihoví barvy jednoho z nejúspěšnějších majitelů, Michaela Tabora. Nevím, jestli to byla předvídavost, ale zrovna ten den Taborův kůň vyhrál největší dostih dne.
Přísný dress code
Svou roli ve výjimečném postavení Royal Ascotu hraje i vizuální stránka mítinku reprezentovaná především oblečením návštěvníků. Angličané mají ve zvyku se slušně obléci na každou příležitost, tím více sváteční, v Ascotu při královském mítinku však najdeme ze všech drah světa nejvybranější přehlídku módních kreací, nikoliv však přehnaně extravagantních a nevkusných. Svou roli hraje poměrně přísný dress code, ten se však liší podle míst, kam se dostanete. Do těch nejluxusnějších prostor jako Royal Enclosure se ani páni nedostanou bez pokrývky hlavy, standardně cylindru, jimiž se to tu jen hemží. Páni přicházejí ve fraku s vestou a kravatou, cylindr je v těchto prostorech povolený jen černý či šedý, povinné jsou černé společenské boty s ponožkami zakrývajícími kotník. U kravaty se očekává barevné sladění s frakem, ale přijatelné jsou i vzory vlasteneckého charakteru, například státní vlajky.
Dámy mohou mít šaty či sukně sahající těsně nad kolena nebo delší s ramínky o minimální šířce jeden palec, tedy 2,5 centimetru. Mohou mít přes ně dámské sako či pašmínu, ale šaty pod nimi přesto musí splňovat dané požadavky. Povinností je klobouk či jiná pokrývka hlavy s minimálním průměrem základny 4 palce. V dalších částech závodiště nejsou podmínky tak přísné, ale všude je vyžadováno společenské oblečení. Přijít v něčem jiném vás nejen vystavuje nebezpečí, že nebudete vpuštěni do areálu závodiště, ale dopouštíte se obrovského společenského faux pas.
Konkurence i ze zámoří
Royal Ascot je sice mimořádnou společenskou událostí, ale především je dostihovým mítinkem. Každou druhou polovinu června se na mítink, začínající v úterý a končící v sobotu, sjedou nejlepší koně Anglie a Irska společně s hvězdami francouzského či německého turfu, Itálie, občas i Skandinávie a dalších evropských zemí. Přilétají ale i koně ze zámoří. Například americký trenér Wesley Ward pravidelně posílá do Ascotu své nejlepší dvouletky, a ač je jinak v Evropě velmi zřídka vidět, jeho bilanci 12 vítězství na Royal Ascotu mu mohou závidět mnozí i z těch nejrespektovanějších evropských trenérů.
Poměrně často se královského mítinku účastní i australští koně. U protinožců je dostihový sport na velmi vysoké úrovni, popularita dostihů zcela mimořádná a asi v žádné zemi na světě se úroveň tamního chovu za poslední půlstoletí nezvedla tak jako v Austrálii. Australský chov je dnes nejlepším zdrojem sprinterů na světě, a když některý z australských koní dorazí do Ascotu, v drtivé většině se jedná o zájemce o některý ze sprinterských vrcholů. Do Ascotu v roce vážila cestu i jedna z nejlepších klisen v historii, v 25 startech neporažená sprinterka Black Caviar. Právě v Ascotu o gloriolu neporazitelnosti málem přišla, když si australský žokej Luke Nolan spletl cílový mezník a přestal klisnu vyjíždět ještě před dosažením cíle.
Dotace jako pět českých sezon
Cesta koně z USA či Austrálie do Anglie rozhodně není laciná záležitost, úspěch v některém z dostihů na Royal Ascotu ji však hravě vynahradí. V prvé řadě finančně. Před pár týdny ascotské závodiště oznámilo, že letos na ceny dostihů vyhradilo rekordních 17,75 milionu liber. V Ascotu se konají i jiné mítinky, například uprostřed července se zde běží jeden z nejvýznamnějších dostihů Evropy, King George VI and Queen Elizabeth Stakes, v říjnu pak závodiště hostí Champions Day – den šampionů nabitý dostihy nejvyšší kategorie, tzv. Gr.1 dostihy. A koná se zde i řada překážkových mítinků. Přesto hlavní část rozpočtu padne na Royal Ascot. Během 5 dnů se z 35 dostizích rozdělí 10 milionů liber a žádný z nich nebude mít nižší dotaci než 110 000 liber. To je pro srovnání cca 3,3 milionu korun a v celé střední Evropě najdeme jen jediný dostih, který by tuto minimální dotaci pro Ascot překonal – naši Velkou pardubickou, která se běží o 5 milionů korun. Rozpočet na letošní pětidenní mítink by v současných cenách českému turfu zajistil plně pokrytých šest let dostihového závodění!
Prestiž, která plodí peníze
Ceny tamních dostihů jsou sice vysoké, není to však nic proti tomu, co mohou později v chovu vydělat koně, kteří v Ascotu uspěli. Samozřejmě nelze klást jednoznačné rovnítko mezi vítězstvím v některém z prestižních dostihů Royal Ascotu a pozdějším úspěchem v chovu, je však nezpochybnitelné, že na něj mají vliv. Svět plnokrevníka, a především jeho chov a prodej na dražbách, to je hra o naději. Hra o to, zda se vám podaří si ho sám odchovat, či jako ročního koně koupit pozdějšího šampiona. Hledáte a spojujete ty nejlepší geny, na které vám stačí rozpočet, a ty, jejichž nositelé prokážou schopnost uspět na Royal Ascotu, kteří rozhodně nepatří k nejlacinějším.
Asi nebude náhoda, že nejdražší plemeník na světě sám jako dostihový kůň v Ascotu uspěl a později v chovu dal další vítěze slavného mítinku. Jmenuje se Frankel, v žádném ze 14 startů nenašel přemožitele a za jeho jediné připuštění dnes zaplatíte 350 tisíc liber. Frankel dokázal na Royal Ascotu vyhrát ve třech letech, kdy uspěl v St. James’s Palace Stakes (Gr.1) i ve čtyřech, kdy vyhrál Queen Anne Stakes (Gr.1). Zvláště jeho druhé vítězství bylo mimořádně působivé, když na trati 1600 metrů dokázal soupeřům utéct o 11 délek.
Česká stopa aneb Od snu k realitě
Anglický turf sám o sobě je pro české koně, tedy koně připravované a registrované v České republice, těžkým oříškem, Royal Ascot samozřejmě o to víc. Když jsem někdy na přelomu tisíciletí dělal rozhovor s tehdejším nejúspěšnějším majitelem v Česku, Rajmundem Pavlou, svěřil se, že jeho snem je vyhrát jakýkoliv dostih v Ascotu. „I ten nejmenší, třeba nějakou čtyřku,“ říkal. Pavla byl velmi úspěšným majitelem, a to i díky spolupráci s irským bloodstock agentem (člověk, který mj. vybírá koně na dražbě) Bertem Kerrem, navíc po svém prodeji podílu v FCC Folprecht byl schopen do koní investovat vysoké prostředky, přesto se to zdálo jako něco naprosto nesplnitelného.
Od té doby ale čeští koně udělali obrovský výkonnostní skok a přišel i čas Ascotu. A dokonce hned královského! Prvním koněm, který se Royal Ascotu zúčastnil, byl ryzák Darsalam ze stáje kazašského filmového producenta Ardaka Amirkulova. Nebyl to však úplně pravý Royal Ascot. Darsalam se mítinku zúčastnil v roce 2005, kdy byl kvůli rekonstrukci ascotského závodiště přesunut do Yorku. Tehdy se postavil na start Gold Cup, Gr.1 dostihu na 4000 metrů, v němž sice nezabodoval, ale devátým místem mezi ultravytrvaleckou elitou rozhodně neudělal ostudu.
O čtrnáct let později, a to už do samotného Ascotu, vyrazil další český kůň Nagano Gold, jehož cílem se stal dostih Gr.2 Hardwicke Stakes. Dorazil na závodiště, z něhož zmíněná rekonstrukce za 220 miliónů liber, nejdražší v britské dostihové historii, udělala nádherný a působivý stánek pro nejlepší dostihy. „Brali jsme to jako zábavu, jako výlet s tím, že nebudeme řešit, jaké máme šance,“ vzpomínal před časem jeden ze spolumajitelů Nagano Golda Václav Luka, který hřebce sám jako hříbě v Anglii koupil. Stál jej tehdy jen 3500 gns, tedy zhruba 120 tisíc korun, což byl zlomek oproti cenám jeho soupeřů. Nagano Gold ale překvapil. Ač byl v úvodu dostihu poškozen jedním ze soupeřů, vítězem anglického derby Masarem ze stáje šejka Mohammeda Bin Rashid Al Maktouma, dokázal v koncovce předvést excelentní finiš, kterým vybojoval těsné druhé místo. Byl to šok nejen pro anglické diváky, ale i českou stáj Syndikát V3J. „Co předvedl v závěru, to jsem málem nevydýchal,“ vzpomíná Luka. „Stál jsem ve vypůjčeném fraku v padocku se šejkem Mohammedem, trenérskými legendami Applebym, Stoutem, přiletěl jsem ekonomickou třídou, zatímco tam ostatní přilétali vlastními letadly, a pak jsme je porazili. Bylo to neskutečné!“
I takové příběhy nabízí Ascot. Těžko říct, kdy se další český kůň, respektive majitel odhodlá do takového závodu vyrazit, ale i bez toho, aniž byste mohli fandit našemu koni, stojí Royal Ascot rozhodně za návštěvu.
Text: Miloslav Vlček
