Bergell opěvují jako nejhezčí alpské hory slavní horolezci Rakušan Hermann Buhl, Ital Ricardo Cassin, Čech Jiří Novák a Slovák Igor Koller. Jejich slova potvrzují stovky turistů, kteří křižují zdejší údolí.
Ostré linie černých skal střídají bílé rozervané ledovce, zelené louky a zpěněné vodopády. Mezi nimi jsou nasázené horské chaty a neobhospodařované plechové bivaky.
Bergell / Bregaglia se vypíná mezi dvěma miliardářskými lokalitami. Na severu se rozkládá švýcarské zimní středisko Svatý Mořic a na jihu se táhne letovisko podél italského jezera Como. Podle toho nabízí návštěvníkům dvě tváře.
Italská Bregaglia
Italská strana (Bregaglia) je turistickým rájem především pro ty, kteří hledají neporušenou přírodu, romantiku a horskou pohodu. Travnaté svahy stoupají až k úpatí skal. Na vrcholky vedou turistické cesty nebo jednoduché horolezecké výstupy.
Kuloáry spadající ze sedel bývají přístupné v pohorkách, sutě je v nich o mnoho více než sněhu či ledu. Cepíny a mačky se zde používají jen výjimečně. Na hranici skal a pastvin vedou vrstevnicové stezky s malebnými výhledy.
Přístup sem je ovšem daleký. Na horské chaty je to od nejbližších parkovišť tři až pět hodin perné chůze.
Švýcarský Bergell
Do nitra švýcarského severu (Bergell) se přichází krátce a prudce. Přístupové cesty z parkovišť na chaty netrvají více než dvě hodiny. Za to se stoupá příkrými svahy a suťovisky rovnou pod skály a ledovce.
Ledovce jsou na severu nebezpečné, roztrhané hlubokými trhlinami a neustále v pohybu. Navíc v posledních letech taje permafrost, kterému se dříve říkalo věčný led, a čas od času se zřítí celá skalní stěna a suť vymete svahy pod ní. Nikdo nedokáže předem odhadnout, kdy a kde se to stane. Nejnebezpečnější stezky, byť dříve to bývaly oblíbené značené trasy, úřady uzavřely. Je životně nutné to respektovat. Odvážit se mezi skalní, sněhové a ledové masy tedy mohou pouze zkušení turisté s horolezeckým vybavením.
Skalní stěny jsou kolmé, vysoké a ponuré. Na hlavní hřeben se ze severu dostanete jen v několika sedlech, a i sem vedou poměrně nebezpečné túry. Švýcarská strana Bergellu za to nabízí dramatické pohledy v divoké vysokohorské přírodě.
Jih je přívětivější
Zatímco na severu se pohybují především horolezci, na jihu potkáte daleko více turistů. A když uvidíte horolezce, téměř jistě se vracejí z nejpopulárnějších vrcholů Badile nebo Cengalo, které převyšují tři tisíce metrů. Nejlepší výstupy na ně totiž vedou od severu, kdežto na jih se sestupuje.
A ještě jeden rozdíl je podstatný: přenocování, jídlo a pití přijdou ve Švýcarsku dvakrát dráž než v Itálii.
Pro ilustraci: na chatě Sasc Furä přijde noc ve společné noclehárně na čtyřicet eur (platit lze ve švýcarských francích i eurech), chatař na Gianetti bude chtít za stejnou službu dvacet eur (stejně jako většina jeho kolegů v Itálii, Německu a Rakousku). Přitom obě chaty od sebe dělí dvě horská sedla, šest hodin chůze a jen nějakých šest kilometrů vzdušnou čárou.
Kam v Itálii
Chata Gianetti
Autem nebo místním autobusem vyjedeme do opuštěných termálních lázní Bagni del Masino vysoko v údolí Masino. Potom už pěšky stoupáme překrásným údolím plným lesů, luk, vodopádů a salaší až pod třítisícovku Badile, kde stojí chata Gianetti.
Nejspíš se vám cesta znechutí, protože s batohem na zádech trvá pět hodin a nastoupáte při ní šestnáct set výškových metrů. To je stejný výkon, jako byste šli z Pece na Sněžku třikrát za sebou.
Sentiero Roma
Pod celým hlavním hřebenem vede upravený chodník připomínající tatranskou Magistrálu. Ne že by byla cesta po něm procházkou růžovou zahradou, dokonce je na něm několik opravdu těžkých úseků zajištěných kovovými řetězy, ale vždy se jedná o turistický terén.
Kouzelný horský přechod lze rozdělit na libovolně dlouhé úseky, protože v pravidelných rozestupech zhruba tří hodin chůze se na něm střídají čtyři obhospodařované placené chaty a tři plechové bivaky bez hospodáře, ve kterých turista najde pár postelí, na každé dvě deky a polštář.
54 km dlouhý trek probíhá v nadmořské výšce 2500 m a prochází přes Val Codera, traverzuje nad Val Masino a končí ve Valmalenco. Většina turistů ho projde za tři až pět dní. Itinerář je vede v těsné blízkosti velkých hor Ligoncio, Badile, Cengalo, Cima di Zocca, Cima di Castello a impozantní Monte Disgrazia.
Kam ve Švýcarsku
Chata Sasc Furä
Z městečka Bondo vyrazíme lesní stezkou na pastviny Laret, odkud se nám otevřou pohledy na ledovce a impozantní horské stěny Badile, Cengala a Dafora. Pod sebou v údolí vidíme spoušť, kterou způsobilo zřícení severní stěny hory Cengalo. Lavina kamení, ledu, hlíny a vody se roku 2017 prohnala osm kilometrů dlouhým údolím a nakonec poničila i domy v Bondu. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo – v tu dobu žádný horolezec nelezl na Cengalo, turista neprocházel údolí Bondasca a obyvatelé Bonda stačili utéci.
Prudce vystoupáme k chatě Sasc Furä, která sedí jako orlí hnízdo nad údolím. Sem by nám to mělo trvat čtyři až pět hodin. Druhý den dojdeme k horní stanici lanovky u jezera Albigna, svezeme se dolů do městečka Vicosoprano a nazpátek do Bonda nás doveze místní autobus.
Pochod smrti
Na pomezí turistiky a horolezectví si můžeme užít všechny krásy Bergellu na týdenní těžké túře okolo nejvyšších hor Pizzo Cengalo (3368 m n.m.) a Piz Badile (3308 m n.m.). Je nutno být připraven na fyzicky náročné výstupy, lehké lezení, feráty, ledovce, strmý sníh, nekonečná suťoviska a velké převýšení.
Z Bagni del Masino (1170 m) se vystoupá na chatu Gianetti. Utrpení bolavých nohou a zpocených zad zmírní nádherné výhledy na rozlehlé údolí Porcellizzo, což je nejvyšší patro údolí Masino. V něm se pasou dole stáda krav, výše stáda oslů a nad nimi velká ovčí stáda. Mimochodem celé dny je bez lidského zásahu hlídají psi, kteří se živí sami. Kromě odhánění lidí a shánění ovcí také loví sviště.
První noc trávíme v chatě Gianetti (2534 m). Domluva s chatařem není úplně snadná, protože jako každý správný Ital má svoji rodnou řeč za jediný světový jazyk.
Z Itálie do Švýcarska vede náročný přechod přes dvě vysoko položená sedla. Absolvují ho nejen turisté, ale také horolezci, kteří vylezli na hřeben ze severu, bivakovali ve stěnách a sestoupili jednoduššími cestami na jih. Logicky se tedy musí vrátit na sever. Tomuto úseku se poněkud nadneseně říká pochod smrti kvůli únavné trase.
Nejprve firnem stoupáme na sedlo Porcellizo (2950 m) oddělující Itálii od Švýcarska. Nahoře se moc nezdržíme, protože je tu zima a profukuje nepříjemný vítr. Scházíme prudkým suťovým polem, kličkujeme stezičkou po skále a nakonec musíme vzít do rukou cepíny a opatrně klesat mokrým firnem do údolí Trubinasca pod stejnojmenným malým ledovcem.
Po chvíli najdeme bivak Pedroni (2592 m), plechovou boudu s osmi postelemi s dekami. Zdraví nás stádo horských koz, které se zde pasou od jara do podzimu. Znovu stoupáme na sedlo Trubinasca (2228 m). Vede na něj krátká feráta. Postupně klesáme vražedných pět set metrů a zase trochu stoupáme vlhkým lesem k chatě Furä (1904 m).
Po druhé noci musíme udělat strategické rozhodnutí. Buď riskneme traverz pod nebezpečnou stěnou Cengala přes sedlo Vial (2250 m), anebo sejdeme hluboko dolů na louku Laret a stěnu podejdeme v bezpečné vzdálenosti.
Míříme k chatě Sciora (2118 m), která je od skalního řícení roku 2017 uzavřená. Zde bychom měli být nejpozději za svítání. Nad ní se plazí ledovec Bondasca. Navazujeme se na lano, nasazujeme stoupací železa a bereme do rukou cepíny. Ledovec je totiž velmi rozpraskaný a pády do ledovcových trhlin jsou velmi pravděpodobné. Čím dříve ho zdoláme, tím lépe. V poledne, když slunce ohřeje a rozměkne ledové mosty, už bychom měli být pryč.
Ledovec spadá zpod sedla Bondo (3169 m). Samotné sedlo, které slouží jako hlavní přechod mezi Švýcarskem a Itálií, je malé a nevýrazné. Leze se do něj po skále pomocí vlastních lan a skob. Těšíme se do bivaku Titta Ronconi, který je postavený padesát metrů vpravo od sedla.
Třetí noc na opuštěném místě vysoko na hřebeni je velmi romantická. Brzy ráno slaňujeme na malý ledovec pod vrcholem Gemelli. Zase čím dříve budeme na ledu, tím lépe. Na konci slanění totiž číhá široká příhorní trhlina mezi skálou a ledovcem. Níže se ledovec „rozplizne“ a mizí v ledových plotnách mezi hromadami skalní suti. Tady lze uklouznout a nepříjemně dopadnout mezi kamení.
Sutí, mezi skálami a kamenitými loukami se vracíme k chatě Gianetti (2534 m). Strávíme v ní čtvrtou a poslední noc na horách. Následující ráno konečně nespěcháme. Podstoupíme torturu šestnáctisetmetrového klesání do Bagni del Masino. Máme čas, vychutnáváme si rurální atmosféru, salaše, stáda a vodopády.
Doporučené vybavení:
Horolezecký úvaz, ferátový set, cepín, mačky, lano, několik karabin, smyčky, ledovcové šrouby, helma, pevné pohorky, lékárnička, čelová lampa, teplé a nepromokavé oblečení, opalovací krém, čepice, rukavice, ledovcové brýle, vložka do spacáku na chatu, bivakovací vak, mapa, mobil, batoh 40 l, jídlo a pití, doklady, pojistka, peníze v hotovosti.
Extrémní horolezectví
Dějiny světového horolezectví se psaly na severní stěně Badile. Výrazně do nich zasáhli čeští a slovenští horolezci. Legendární cesty se lezou dosud.
Nejslavnější je Cassinova cesta severovýchodní stěnou Piz Badile. Před sto lety se počítala mezi poslední velké problémy Alp spolu s Comiciho cestou na Tre Cime di Lavaredo v Dolomitech, Heckmairovou cestou na Eiger v Bernském Hornozemí a Walkerovým pilířem na Grandess Jorasses v masivu Mont Blanc.
Prvovýstup vykonali Riccardo Cassin, G. Esposito, V. Ratti, M. Molteni a G. Valsecchi 14.-16. června 1937. Horolezecká obtížnost je 6+ v mezinárodní stupnici. Poslední dva lezci zahynuli naprostým vyčerpáním při sestupu v bouři. Cassin se do této cesty po padesáti letech vrátil a vylezl ji v sedmdesáti osmi letech za deset hodin.
Hvězdy a bouře
Horský vůdce Gaston Rébuffat vylezl první opakování této cesty v roce 1945. Později ji popsal ve své knize Hvězdy a bouře:
„Po podrobném prohlédnutí stěny zahájili Cassin a jeho druhové Esposito a Ratti prvního pěkného dne, 13. července 1937, výstup. Současně se však do horoucně vytoužené stěny pustili dva mladí horolezci z Como, Molteni a Valsecchi, cestou, která byla v dolní části odlišná.
Večer se obě lanová družstva setkala na malé plošině k bivaku. Další den byli Molteni a Valsecchi vyčerpaní. Deštivé dny před výstupem pro ně byly v chatě Sciora opravdu nepříjemné. Museli ležet na podlaze v kuchyni, protože neměli klíč od ložnice, a s proviantem velmi šetřili, aby mohli jít co nejdříve na stěnu. Nyní se připojili k lanovému družstvu Cassina.
Druhého dne večer bivakovali horolezci pod velkou světlou plotnou. Byla to opravdu hrozná noc, neboť počasí se obrátilo. V dalších dnech byly podmínky velmi špatné. Díky výdrži a neuvěřitelné odolnosti Cassina, Esposita a Rattiho dokázalo pět horolezců třetího dne v šestnáct hodin vystoupit na vrchol. Řádila zde silná sněhová bouře.
Pro sestup použili normální cestu na italské straně. Při pěkném počasí je lehká, ale rozběsněné živly, sněhové víry a ledové poryvy větru z ní udělaly mimořádně těžkou cestu. V krátké době zemřel Molteni. Ostatní šli s námahou dál, ale když došli k poslední překážce, malému skalnímu stupni, byl výhled tak omezený a zasněženou skálu bylo tak málo vidět, že Cassin váhal a hledal cestu. Kdyby tudy prošli nebo mohli tu překážku obejít, byli by zachráněni: chata Gianetti byla docela blízko. Cassin se namáhá a brzy se vrací. Čtyři horolezci jsou zase spolu. Valsecchi, který smrt kamaráda nezpozoroval, hledá Molteniho očima. Potom pochopí, propukne v pláč a umírá.
Stejně jako jiné hory si i Badile nechal vítězství lidí draze zaplatit.“
———————-
Dnes Cassinovu cestu lezou zkušení rekreační horolezci za jeden den. Trochu si ji zkracují, protože ledovec dole pod skálou roztál a není odtamtud možné začínat. Traverzuje se tedy do stěny z boku. Navíc je osazeno stabilní a spolehlivé jištění a není nutné tlouct skoby do skály. A nakonec lze využít k nouzovému přenocování plechový bivak s postelemi přímo na vrcholu.
Těžší cesty v rozlehlé stěně později přibývaly také zásluhou Čechů a Slováků. Koncem 70. let se na Badile doslova nastěhovalo československé reprezentační družstvo pod vedením trenéra Jiřího Nováka. Naši horolezci si tu vysloužili ostruhy a získali pověst lezců, kteří patří do světové špičky.
Z té doby se dnes lezou hlavně cesty od Igora Kollera a Stanislava Šilhána Via dei Fiori (cesta Květů) 5c A0 a Linea Bianca (cesta Bílým pásem) 5c+, obě vylezli roku 1978. Známá je Gran diedro (Velký žlab) 6a A1 od Jiřího Beneše a Leopolda Sulovského z roku 1980.
Naopak výstup, který opakovalo jen několik družstev, je Memento Mori 6a A3 od trojice Rybička, Šimon, Škalda z roku 1980. Název přesně odpovídá charakteru lezení. Nad horolezci je otevřený obrovský skalní trychtýř, který sbírá dešťovou vodu, sněhové laviny a padající kamení z horní poloviny stěny a pokouší se jimi zabít horolezce.
