Dramatický cyklistický rok vrcholí v neděli v Innsbrucku titánským kláním. Takový mistrovský silniční závod mužů tu snad ještě nebyl. 258,5 km se zabijáckým převýšením 4 670 m a 9 kopci, z nichž ten poslední, s 25% převýšením, bude zničující. Tohle musí vyhrát čistokrevný vrchař, řeknete si. Ale tak jednoduché to být nemusí.
Než si ukážeme hlavní favority, pojďme se podívat co je čeká a za jakých podmínek. Přesně před rokem jsem části tratě projížděl se skupinou evropských novinářů. Na posledním stoupání Highway to Höll jsme někteří tlačili. Pekelná 3 km rampa, kde se pravděpodobně rozhodne. Ale jisté to není.
Forma, zkušenosti, počasí
Ve hře může být mnoho faktorů. Samozřejmě okamžitá forma jezdců – jede se přeci jen na závěr těžké a dlouhé sezony. Mnozí mají za sebou náročné Grand Tours, několik favoritů dokonce nedávno dojelo Vueltu.
Pak zkušenosti. Jednorázový závod dlouhý přes 250 km je něco úplně jiného, než etapy Grand Tours. Tady musí být favorité absolutně připraveni na jediný den, neexistuje druhá možnost, neexistuje prostor na slabší chvilku.
Také týmová podpora, která bude úplně jiná, než jsou jezdci po celý rok zvyklí – soupeřit budou národní týmy. Konečně počasí, teplota, vítr…
Právě počasí ale ničím nepřekvapí. Bude na 99,9% ideální, slunečno, když bude závod kulminovat, lze čekat kolem 20 stupňů. Na startu v Kufsteinu kolem 10 hodiny už bude přes 10 stupňů a sluníčko. Vítr, kdy jezdci pojedou od východu k západu, nebude stát za řeč, jihozápadní a spíš vánek. U Innsbrucku, kde začnou jezdci kroužit náročné okruhy se vítr obrátí na severozápadní, ale pořád to má být spíš vánek.
200 km před cílem začne závod
Prvních 60 km poletí peloton z východu na západ a na trase budou jen menší stoupání. Začne to 200 km před cílem, cca 3km stoupáním na Gnadenwald s profilem 10,5% (max 14%). Pak přijde Innsbruck a posléze nájezd na 24 km dlouhý okruh, který se jede 6x. Cca na 90. km začíná první ze sedmi stoupání na Igls. Je dlouhé 8 km a má 5,7 %. Pojede se 6x a pak ještě jednou v závěrečném 31 km dlouhém okruhu.
Tady dávejme dobrý pozor! Takový kopec je sice ideální pro „těžší“ nebo méně explozivní vrchaře, tempaře typu Thomase Dumoulina nebo Romana Kreuzigera, ovšem docela dobře ho mohou zvládat i někteří klasikáři, jako je třeba Greg van Avermaet. Bude to každopádně obtížná a dlouhá část závodu – 140 km se sedmi stejnými kopci.
7. stoupání na Igls, pak „peklo“
Po zdolání posledního 7. stoupání na Igls přijde sjezd, průjezd Innsbruckem a 11 km před cílem začne závěrečné ani ne tříkilometrové stoupání na Gramartboden do výšky 900 m n.m. Toto je pověstná „Highway to Höll“ (celkově 10,5 %), ale s rampou přesahující 25 %. A ještě nebude vyhráno, do cíle zbývá šestikilometrový krkolomný sjezd a pak dva kilometry po rovině v ulicích Innsbrucku.
Komu ta poslední část s prudkou stěnou bude svědčit nejvíc? Pokud pod ni přijede ještě větší skupina, odborníci se shodují, že to bude některý z výbušných vrchařů, možná takových, kteří zvládají dobře i kopcovité klasiky. Proto je za hlavní eso považován Francouz Julian Alaphilippe, který tu bude mít podporu silných týmových vrchařů Romaina Bardeta a Thibauta Pinota.
A další možní favorité? Simon Yates, byť může být unaven z Vuelty, jeho bratr Adam, Alejandro Valverde, Dan Martin, Gianni Moscon… Závod je hratelný i pro Romana Kreuzigera, ale může mu hodně chybět schopnost raketového zrychlení.
Co Peter Sagan? Nikdy neříkejme nikdy, ale je to nepravděpodobné. Pro Sagana už je to moc kopcovité. Snad kdyby ujel včas s menší skupinou, ale kde? Po posledním stoupání na Igls někde v ulicích Innsbrucku, ještě před „Highway to Höll“ a tam se pak udržel vpředu…?
