Zdolávání horských štítů na skialpových túrách, volných terénů při freeridu nebo pokoření nejstrmějších sjezdovek. To všechno jsou výzvy, jež vedou sportovce do hor. Při pobytu a aktivitách ve vysokých nadmořských výškách však někdy dojde ke specifickým onemocněním a zraněním, které řeší přímo na místě horská medicína. O jejich možnostech jsme zapředli rozhovor s MUDr. Ivanem Rotmanem, prezidentem Společnosti horské medicíny České republiky.
- Pane doktore, horská medicína bude pro většinu čtenářů neznámým pojmem. Vysvětlete nám prosím, co si pod tímto názvem máme představit?
Horská medicína patří mezi lékařské specializace, které se zabývají člověkem ve zdraví a nemoci z hlediska prostředí, ve kterém se dotyčný pohybuje a onemocní. Jde především o nemoci způsobené výškovým nedostatkem kyslíku (akutní horská nemoc, výškový otok mozku a plic), vlivem nízkých teplot (podchlazení, omrzliny), ale i slunečním zářením (sněžná slepota). Horská medicína se také věnuje zvláštnímu zdravotnímu stavu nemocných osob s ohledem na přírodní vlivy a konzultace zdravotního stavu před odjezdem. Sem patří aspekty fyziologie zátěže a výživy ve velkých výškách. Dále pak horská medicína řeší péči o úrazové stavy v náročném, špatně dostupném horském terénu, často za nepříznivých povětrnostních podmínek. S tím souvisí i záchranné a transportní techniky.
- Jak jste se dostal k horské medicíně a co vás přimělo si zvolit tento obor?
Během prvních let studia na lékařské fakultě v Praze mě kolega zlákal k horolezectví. V děčínském horolezeckém oddílu mě tehdejší metodik českých horolezců zaangažoval pro práci lékaře v horolezeckém svazu. Z toho vyplynula potřeba zabývat se zdravotní a bezpečnostní problematikou lezení, horolezectví a pobytu člověka ve výškách. Se svými kolegy jsem vytvořil první zdravotnické příručky pro horolezce, například Aklimatizace a horská nemoc, Omrzliny a podchlazení v horolezectví, Úrazy a poškození pohybového ústrojí při sportovním lezení a jejich léčení. V té době existovalo jen málo dostupných informací, což mě vedlo ke studiu cizojazyčných pramenů a snaze účastnit se zahraničních akcí.
- Společnost horské medicíny vznikla v České republice v roce 1992 a za tu dobu odvedla slušný kus práce. Včetně vzdělávání laiků, lékařů a záchranářů v tomto oboru.
Co se týká návštěvníků hor, informace z horské medicíny jsou volně přístupné každému zájemci. Jsou užitečné z preventivního hlediska a lidem vydávajícím se do hor poskytují vědomosti o vyskytujících se zdravotních rizicích a způsobech správné první pomoci při úrazech a onemocněních v horách. Vzdělávací instituci „Kurz horské medicíny“ vytvořila v České republice s podporou mezinárodních organizací lékařka a záchranářka se specializací z anesteziologie, urgentní medicíny a horské medicíny MUDr. Kristina Höschlová ve spolupráci s dalšími členy Společnosti horské medicíny a zahraničními lektory.
- Může se na kurs přihlásit každý nebo jsou k tomu potřeba nějaké “startovací podmínky”, například vzdělání, praxe.
Kurz je pro lékaře všech oborů, studenty lékařských fakult s dokončeným čtvrtým ročníkem studia a záchranáře s minimálně tříletou praxí v oboru urgentní medicíny. Po absolvování kurzu mohou horskou medicínu vykonávat výše jmenovaní, avšak provádění léčebných výkonů včetně rozhodování o podávání léků předpokládá ukončené lékařské vzdělání.
- Co tvoří náplň kurzu horské medicíny?
Rozšiřuje znalosti a praktické zkušenosti účastníků o zdravotnickou záchranu horolezců, lyžařů, vyznavačů divočiny či outdooru v extrémních podmínkách.
- Jsou v ostatních státech kurzy horské medicíny stejné jako u nás?
Ve světě existuje více forem kurzů. Rámcový všeobecný kurz horské medicíny má rozsah 100 hodin teorie a praxe. Pro zdravotnický doprovod treků a expedic existuje specializace na expediční medicínu (40 hodin), pro horské záchranáře kurzy pozemní (50 hodin) a letecké (16 hodin) záchrany. Pravidla Mezinárodní horolezecké federace (UIAA), Mezinárodní organizace pro záchranu v horách (ICAR) a Mezinárodní společnosti horské medicíny (ISMM) požadují pro tyto kurzy i minimální horolezecké dovednosti.
- Spolupracuje Společnost horské medicíny České republiky se zahraničními organizacemi podobného zaměření?
Pro českou horskou medicínu byla spolupráce a zejména podpora zahraničních organizací zcela zásadní. Jednalo se zejména o Mezinárodní horolezeckou federaci (UIAA), Mezinárodní společnost horské medicíny a Mezinárodní organizaci pro záchranu v horách (ICAR). Bez kontaktů, učebnic a publikací uvedených organizací, a zejména Rakouské společnosti alpské a výškové medicíny, bychom v minulé době těžko získávali tak potřebné informace. Dnes má snad každý evropský stát svou národní společnost horské medicíny, stejně jako země z jiných kontinentů. Například Japonsko, Čína, Kanada, Peru, Chile, Argentina, Indonésie, Nový Zéland či Jihoafrická republika.
- V dnešní době spousta lidí jezdí do zahraničí, do hor na túry. Často se také jedná o adrenalinové aktivity. Co byste těmto osobám před cestou doporučil? Mohou vás také požádat o informace a získat léky, které případně budou potřebovat v horách?
Dnes již existuje velké množství užitečných informací, jejichž shrnutí představuje soubor doporučení Lékařské komise Mezinárodní horolezecké federace (UIAA). Pokrývají všechny lékařské specializace ve vztahu k horské medicíně a horolezectví. Všechny jsou přeložené do češtiny. Komplexní a podrobnou informaci poskytne příručka „Průvodce horskou a cestovní medicínou“, česká verze manuálu světově proslulého odborníka na horskou medicínu Dr. Emmanuela Cauchyho.
- Žádaným ideálem výprav do nejvyšších hor je přítomnost lékaře v týmu, který má vzdělání v horské medicíně. Slyšela jsem, že se však jedná o dost komplikovanou věc.
Ke snížení zdravotního rizika včetně fatálních komplikací potřebuje výprava lékaře a vyvstává problém jeho odbornosti. Zda to má být internista, všeobecný lékař nebo chirurg, navíc se znalostmi v horské a cestovní medicíně. Další úskalí představují finance. Lékař výpravy si většinou hradí náklady účasti sám. Málokdy má výprava dostatek peněz, aby lékaře zcela zaplatila a zajistila smluvně. Lékař také nemusí mít oprávnění provozovat praxi v dané zemi. Vyskytují se potíže s transportem léků a lékařské techniky přes hranice. Velkou roli hraje i horolezecká kvalifikace, fyzická kondice lékaře, zda bude schopen vystoupit do nejvyššího tábora nebo si vybuduje stanoviště například v základním táboře. Proto je snaha ošetřit možné konflikty právně – smluvními ustanoveními.
MUDr. Ivan Rotman (1946) vystudoval všeobecné a tělovýchovné lékařství na Lékařské fakultě v Praze. Poté působil jako praktický lékař pro dospělé a sportovní medicínu v Ludvíkovicích u Děčína. Horskou medicínou se zabývá přes čtyřicet let, účastní se kongresů horské medicíny a činnosti Lékařské komise Mezinárodní horolezecké federace (UIAA). Od roku 1992 je prezidentem Společnosti horské medicíny, kde dosud působí a věnuje se problematice fyziologie a medicíny člověka v horách.
Text: Pavla Apostolaki
