Provedeme vás nádherným krajem Trentina, který byste dnes přirovnali k ráji, ale před 100 lety za první světové války tady panovalo skutečné peklo. Asi 20 kilometrů jihovýchodně od města Trenta u původních rakousko-uherských hranic s Itálií leží náhorní plošiny Folgaria a Lavarone. Právě tady se to drama odehrávalo.
Dole v údolí procházely strategické cesty a pro jejich ochranu počátkem 20. století vybudovali v těžko dostupných horských masivech impozantní a sofistikovaný systém pevností, který se částečně dochoval dodnes. Po těchto artefaktech války, ruinách a horských zákopech vedou dnes zajímavé pěší i cyklistické stezky pro horská kola.
Události 1. světové války si tu v oblasti zvané Alpe Cimbra (znají ji i mnozí čeští lyžaři – jejím centem je de facto příjemné rodinné středisko Folgaria) připomínali po celý rok. Jak to tehdy bylo?
Rakušanům na počátku 20. století patřilo celé dnešní Trentino a Jižní Tyrolsko – tehdy se oblast nazývala Tridentsko. Zatímco mocnářství už na začátku světové války očekávalo italský útok k severu, Italové se zase obávali potenciálního rakouského vpádu do Pádské nížiny. Proto v horách tehdy vyrostlo deset pevností – sedm na straně rakouské, tři na italské.
Místa jsou to impozantní. Jste vysoko v horách kolem 1500 m n.m. přesně tam, kde se italské Alpy zvedají z nížin Benátska. Například z ruin obří pevnosti Lusern, která se zvedá ze skalnatého podloží jak raněná obří ponorka, vidíte panoramata skal se zalesněnými úbočími. Právě ten rozdíl mezi panenskou přírodou a polorozpadlými pevnostmi vytváří genius loci místa. Panuje tu klid a mír jako v kostele a ona krása je až k zbláznění. A za tím vším doslova cítíte v kostech onu dramatickou historii.
Bojovat se tu začalo brzy poté, co Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku. Už koncem května 1915 před rozbřeskem zahájilo italské dělostřelectvo ostřelování. Nejhůř na tom byla právě zmíněná pevnost Lusern, které velel český nadporučík Emanuel Nebesář. Fortifikace měla smůlu – vinou postavení na hraničním výběžku do italského území byla vystavena útokům ze tří stran současně. Během čtyř dnů dopadlo na pevnost přes pět tisíc granátů všech ráží. Ačkoli pevnost byla doslova monstrózní, brzy nefungovalo prakticky nic. Ani spojení, už nebylo co bránit a o co bojovat. Proto český poručík nařídil kapitulaci.
Rozbombardovaný Lusern
Bílé vlajky si ale všimli pozorovatelé ze sousední rakouské pevnosti Gschwent (italsky Belvedere), která s Lusern brzy ztratila radiové spojení. Fortifikaci Lusern tak na poslední chvíli zachránila přehradná palba Rakušanů. Tím hůř pro českého poručíka Nebesáře – byl zatčen za zradu.
Rozbombardovaný Lusern dnes působí impozantním až mystickým dojmem. Něco takového se jen tak nevidí. Zato nedaleký Gschwent je dnes nejzachovalejším vojenským objektem v oblasti a je z něj zajímavé muzeum tehdejší války. Kasárenský trakt je opravený a osvětlenými chodbami lze projít do všech částí situovaných i v nepřístupném svahu. Sice nejde o nejrozsáhlejší z rakouských pevností, ale právě Gschwent jako jediný byl ušetřen drancování ve 30. letech, kdy Mussoliniho fašistická vláda vyhlásila akci „Železo pro republiku“ s cílem zásobit italský průmysl vším, co bylo po ruce.
O záchranu vojenské památky se tehdy zasloužil italský král Viktor Emanuel III., který v roce 1935 pevnost navštívil. Místo na něj tak zapůsobilo, že osobně intervenoval a fortifikace díky němu zůstala nedotčena. Gschwent mimochodem představuje mimořádně pokrokové řešení. Pevnost tvořilo několik velmi moderních objektů připomínajících konstrukcí i půdorysem spíše pozdější meziválečné pěchotní sruby Maginotovy linie, než stavby z počátku 20. století.
Dnes tu návštěvníci najdou rozsáhlou expozici o rakousko-uherských opevněních za první světové války, včetně mnoha archivních fotografií. Dozvíte se, jak květnový útok způsobil Rakušanům velké ztráty díky italské dělostřelecké převaze i výškové výhodě. Avšak bojové štěstí se tehdy přelévalo. Už v roce 2016 drtivý rakouský protiúder takřka zničil horské pevnosti na italské straně. K tomu přispěl i moždíř ráže 305 mm zvaný Schlanke Emma (Štíhlá Ema byla lehčí sestra obávané „Tlusté Berty“) vyrobený v plzeňské Škodovce.
Na celkový výsledek války však toto přechodné rakouské vítězství nemělo valný vliv. Jako poražený stát muselo Rakousko po roce 1918 akceptovat mj. ztrátu Tridentska ve prospěch Itálie a nová státní hranice se posunula tam, kde je dnes – o sto kilometrů na sever.
Z Prahy do Folgarii je to přes Mnichov asi 750 km. Oblast nabízí nejen krásné tůry a vyjížďky do hor, ale i skvělé koupání v nedalekých jezerech Caldonazzo a Lévico. Z Folgarie je to sem 20 km. Cestou tam nebo zpět se určitě zastavte v historickém centru města Trento.
Dnes se k pevnostem dostanete na kole i pěšky a začíná to být velmi oblíbený turistický cíl. Někde můžete i procházet zákopy, které jsou vybudovány ve skále vysoko nad údolím a jsou odtud scénické výhledy na protilehlé hory.
Text a foto: Petr Pravda
