Janek Ledecký je pyšný otec. Svítí mu oči, když hovoří o loňském olympijském sjezdovém zlatě, o spojení s Bankovými, společném lyžování s Ester i o plánech, kam za ní letos vyrazí na závody. „Roli sehrály geny po dědovi – hokejistovi Janu Klapáčovi. A vypadá to, že jsem to já nijak geneticky nepoškodil,“ říká.
- Spojení Ester s Ondrou a Tomášem Bankovými bylo geniální. Čí to byl nápad?
Já myslím, že k tomu muselo dojít. Ester si vybudovala dobrou pozici, snowboardingem si vydělala peníze na vrcholové lyžování a mohla si vytvořit mimořádný tým. Mimořádný je i v rámci evropského a světového lyžování. Tvrdě si to vyjezdila, chtěla dělat s těmi nejlepšími, kteří tu byli. Když Ondra skončil se závodní kariérou, bylo to jasné. Znali jsme se spoustu let. Když ale Tomáš přijel poprvé za Ester na závody do Garmisch-Partenkirchenu, hned mu došlo, že je Ester podceňovaná. Jela tam tehdy svůj první Světový pohár ve sjezdu a se startovním číslem 63 urvala 24. místo. Na druhý den bodovala v super-G. Zajásal a vykřikoval: ‚Co je to za materiál?!‘ Ondra s námi strávil pět dnů, pak přišel a říkal: ‚Kdybych to dělal jako Ester, kam jsem to mohl dotáhnout.‘
- Na jaké závody se s Ester letos chystáte?
V novém roce se budu snažit navštívit co nejvíce závodů co budu moci. Ale zrovna mistrovství světa ve sjezdovém lyžování v Åre mi koliduje s premiérou nové verze Galilea.
- Musel jste někdy Ester k něčemu nutit?
Naopak. U ní se musí hlídat, aby to nepřehnala, aby se nepřepínala. Samozřejmě že už to ví, ale občas nás zkouší. Ona má posunutý práh toho limitu trénování směrem k Zátopkovi. Dnes už je ale rozumnější a nechá se z kopce odstavit. Samozřejmě bez trochy toho domácího „násilí“ se to neobejde.
- Jdete si spolu někdy zalyžovat jen tak?
No ježíšmarjá. Ona mě pustí napřed anebo jí musím slíbit, že ji nechám hodně odjet. Už se nám totiž několikrát stalo, že jsme se na úplně prázdné sjezdovce potkali v carvingovém oblouku. Ester říká: ‚Nebudeme dělat synchronizované lyžování.‘ Když zatáčíme, tak ji stíhám, ve sjezdu nemám šanci. S těmi kopci, které jezdí Ester šusem, mám dost co dělat i na slalomkách v obloucích. A to dědím po Ester vždycky ty závodní. Věřte mi, to je jiná liga než ty, co se prodávají v obchodech. Přiznám se, že mám taky strach. V televizi to tak nevypadá. Ani ta rychlost, ani jak je to prudký. Ale paradoxně největší strach jsem měl na rovině. Když jsem jezdil závody v motoskijöringu. Startovací rovinka je tři sta metrů dlouhá a široká tak, že se tam vedle sebe vejde dvanáct motorek. A dvanáct lyžařů. Jenže pak se to napojí ostrou zatáčkou do té závodní tratě, která už je široká jenom čtyři metry. A tam se, jak říkají s oblibou sportovní komentátoři, láme chleba. A nejenom chleba.
- Jdete spolu raději jezdit na lyže nebo snowboard?
Střídáme to. Když jdu na snowboard, beru si většinou alpine prkno. Ale letos začnu vozit i freestylové. Párkrát mi loni utekl prašan a to je hotová tragédie. A hanba.
- Jonáš také závodil?
Když šel Jonáš na střední školu, byl v juniorské snowboardové reprezentaci a vedlo se mu dobře. Rozhodl se ale s vrcholovým snowboardingem seknout a pustil se do vrcholového kreslení. Sám uznal, že grafickou školu není možné studovat na dálku. Ester byla tak rozcvičená z domácího učení, že udělala gympl, aniž bychom si toho všimli.
- Zkoušel jste také skialpy?
Jsem zvyklý na závodní lyže, které dědím po Ester. Skialpové lyže jsou pro mě kompromis – od všeho to má jen kousek, ale na sjezdovce se na tom nepovozím. Nijak mě to nenadchlo, já raději jezdím z kopce dolů.
- Kdybyste si měl vybrat jedno místo, kam pojedete s rodinou na lyže na dovolenou, kam by to bylo?
Asi do Ameriky. Colorado je úplně jiné než Alpy, je tam jiný sníh. Nevěřil jsem tomu, dokud jsem to nezkusil. Skalisté hory jsou obroušené jako Pyreneje, kde je také skvělé lyžování. Tenhle druh turistiky, který absolvuji s Ester, mě zavedl do míst, kde by mě nikdy nenapadlo lyžovat. Třeba v Turecku, v Japonsku, sklouzl jsem se i na Leninských horách v Moskvě, kde Ester jela na rampě svěťák. Ale to nešlo o lyžování. To prostě musíte udělat kvůli zápisu do životopisu. Samozřejmě Alpy už jsem projel celé. Severoamerické resorty jsou krásné, například Whistler v Kanadě, střediska v Coloradu v USA. Mě ale z těch klouzacích sportů stejně nejvíc baví windsurfing, tam se nestojí fronty, a když fouká správný vítr, tak na to vlítnete a nic vás nezastaví. A navíc – nikdy nemůžete na lyžích najet za 2,5 hodiny 70 kilometrů.
- Jaký to byl pocit, když Ester vyhrála lyžařské zlato na olympiádě?
Štěstí, obrovská radost, ale tu snad měli v tu chvíli všichni Češi, kteří to sledovali. I spousta Rakušanů, kterým jsme to vyfoukli. Byl to silný sportovní zážitek, u mě posílený tím, že vedle téhle holčičky stojím od narození. Ten pocit, kdy se lidé smějí a brečí zároveň, zažila napříč celou zeměkoulí spousta lidí. Z Ester se stal globální fenomén. I když jsme měli informace z tréninku, že je ve výborné formě, že Rakušanky o kousíček poráží, brali jsme to s rezervou. Trénink je trénink, ale závod? Čekali jsme, že vše půjde postupně, jak jsme u Esterky zvyklí – že během dvou let získá nějakou medaili ve Světovém poháru, a když bude fungovat zdraví a vše půjde dobře, tak se uvidí. To, že se to takhle sešlo a zrovna na olympiádě, je zázrak. Pro který ale Esterka udělala prostě víc než všichni ostatní.
- K lyžování patří také hudba a mně to nedá, abych se vás nezeptala, co posloucháte? Co si třeba pouštíte na Spotify?
Starou partu velikánů, na kterých jsem vyrostl. To jsou Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan, Eric Clapton. To je moje krevní skupina. K těmhle starým sekáčům už dnes patří i Sting. To nám to letí, co? Poslouchám také současný kytarový pop rock. Mě vždycky zajímají nejvíc ty koncertní verze. Vidět například Eda Sheerana na koncertě je obrovský zážitek. Ty studiové nahrávky jsou ok, ale to, co dokáže na koncertě sám s kytarou? Anebo třeba John Mayer? Co nám hudebníkům internet vzal – nekontrolovatelné a neplacené šíření autorských děl, nám bohatě vrátil tím, že otevřel přístup k informacím, které jsme dříve neměli. To nejsou jen koncerty, které nemám šanci objet, ale také tutoriály, návody, lekce hry na hudební nástroje. Když vám není jasné, jak nějaký famózní kytarista hraje nějaký postup/rif, tak si ho prostě vygooglíte.
- I vy?
Na pianu můžete jeden tón zahrát jenom na jedné klávese. Na kytaře na dvou, třech místech a ještě se k němu dostat spoustou způsobů. Sleduji pět deset amerických učitelů, kteří mají na webu své školy. A Little Wing od Hendrixe zahraje každý z nich trochu jinak a trochu jinde. Úplně nečekaně se mi ovšem rozšířily hudební obzory díky tomu, že dělám porotce v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Tam se setkávám i s písničkami, které bych si nevybral a narazil bych na ně spíš nějakým omylem. No a v Tváři se tím ještě báječně pobavím.
Připravila: Michaela Bučková. Foto: archiv Janka Ledeckého
