Někdo žije sto let, ale život kolem něj jen tak prošumí, že si téměř nikdo nevzpomene. Jsou ale lidé, kteří prožijí na světě klidně jen třetinu toho času, přesto se o nich mluví desítky roků po smrti. A to je přesně případ francouzského suveréna Henriho Oreillera (5. 12. 1925 – 7. 10. 1962). Člověka, který se zapsal do dějin sjezdového lyžování, ale stejně tak stihl bojovat ve 2. světové válce a krotil burácející koně pod kapotou nejrychlejších aut své doby. A právě posedlost rychlostí se mu nakonec stala osudnou.
Není od věci si občas ten příběh připomenout, přestože už téměř zmizel pod nekonečným nánosem prašanu padajícího v ikonickém středisku Val d’Isère. Právě tam se totiž sportovnímu světu začal otevírat příběh vášnivého lyžaře, který rozhodně neztrácel čas. Když ho jeho francouzská matka Marguerite a otec narozený v Itálii Léon učili v již tehdy výběrovém středisku lyžovat, nejspíš netušili, že malý Henri díky dvěma prkýnkům a mizernému vázání nezkusí štěstí nejprve mezi sportovními nadšenci, ale vrhne se statečně do bojů 2. světové války.
Bojovník proti nacismu
Právě na lyžích totiž podpořil boj proti nacismu ve specializované lyžařské jednotce, která v barvách francouzské trikolory bojovala v zimě proti německé okupaci a kolaborantské francouzské vládě. Jak se později tradovalo, vrhl se do toho nebojácně a po hlavě. To už jsou možná zveličené povídačky, ale přesně by odpovídaly stylu, díky kterému poznal kdysi Henriho celý – minimálně ten sportovní – svět.
Cestu do dějin sportu si totiž vysekal právě díky až bláznivé nebojácnosti, se kterou se po válce řítil dolů ze strání, přitom lyžařská výbava tehdy s trochou nadsázky připomínala návod na zmrzačení. Vázání neměla žádné bezpečnostní prvky, ale plnila jediný účel: pokud moc neblbnete, udržela botu přikovanou k lyži. Oreiller na to ale jako by neslyšel, jako by ani neměl pud sebezáchovy. A tak se odehrál i jeho nejslavnější moment, kdy na zimních olympijských hrách ve Svatém Mořici v roce 1948 ohromil davy.
Akordeon místo medaile
Tehdy měla ve Švýcarsku olympijskou premiéru disciplína z nejslavnějších – sjezd. Sebevědomý Francouz byl hlavním favoritem, ne nadarmo se naparoval, že ostatní plýtvají časem, pokud věří, že by ho doopravdy mohli porazit. Soupeřů přitom bylo hned 111! Jenže ten den nešel podle jeho představ. Pověstné červené lyže mu málem na střeše auta omylem odvezl jistý Američan a Henri s nimi dorazil na start až pár minut před samotným závodem. V tu dobu už navíc v cíli po výtečné jízdě s časem 3:59,1 minuty prakticky slavil zlatou medaili Rakušan Franz Gabl. Nebylo vůbec jisté, zda ten sebevědomý francouzský floutek stihne start.
Jenže zraky diváků se najednou upínali k hoře nad cílovým svahem a pověstná červená prkna svištěla dolů k cíli. Když komisaři zastavili čas, nikdo tomu nemohl uvěřit: 3 minuty 55 vteřin rovných! Oreiller o celé 4 vteřiny (mimochodem nejvyšší rozdíl vítěze a druhého v pořadí v historii olympijských sjezdů) porazil strnulého Gabla a nakročil mezi nesmrtelné. Když pak o dva dny později přidal i zlato z kombinace a následně bronz z neoblíbeného slalomu, stal se nejúspěšnějším sportovcem celých her.
To by ale nebyl Henriho styl, aby vše proběhlo podle protokolu. Podle dochovaných zkazek si pro jednu z medailí vůbec nedošel na stupně vítězů. Chcete znát důvod? Že by nemoc, nebo snad chyba v harmonogramu? Ale jděte! Mladý bohém zkrátka hrál na akordeon v jednom z místních barů a víc neřešil. Placku mu tak doručili až o týden později. Ne, tenhle chlapík zkrátka nebyl sportovec podle předpisů. I proto neměl problém jen o čtyři roky později seknout s kariérou. V pouhých 26 letech, jen krátce po olympiádě v norském Oslu, kde skončil ve sjezdu až čtrnáctý a v obřím slalomu šestnáctý. To mu nestačilo a nejspíše mu začaly být i hory malé, respektive jejich svah málo prudký.
Zrozen k vítězství
Sjezdařský šílenec, což bylo jeho druhé jméno, totiž potřeboval ještě víc. Rychlost 68 kilometrů za hodinu, s níž na hraně sebezničení proletěl i díky pověstným nekonečným skokům svůj nejslavnější sjezd kariéry, nestačila. I proto levou a pravou lyži vystřídala brzda a plyn, hůlky nahradil volant. A pařížský rodák místo zasněžených plání řezal asfaltové zatáčky v kokpitu závodních automobilů. Jak na okruzích, tak i v rallye. Miloval adrenalin, miloval pocit vítězství. A toho se mu na čtyřech kolech opět dostalo dosytosti.
Jenže ne každý příběh má šťastný konec, ne všichni odvážní dojdou do cíle svého putování. A tak deset let poté, co dal Oreiller sbohem alpskému lyžování, dal sbohem i světu. V ikonickém Ferrari 250 GTO ho totiž na populární dráze v Montlhéry potkal defekt s těmi nejhoršími následky. Smrtelné zranění ukončilo Henriho život v titěrných 36 letech. Snad přesně ve stylu jeho pestrého života dopadl i inkriminovaný vůz. Ten byl bleskově opraven a nasazen do dalších závodů, až byl před několika lety (i díky jeho příběhu) vydražen za neuvěřitelných 38 milionů dolarů!
Po charismatickém závodníkovi byly po nehodě pojmenovány ulice, sjezdovky i budovy. Tou nejznámější je dodnes Hlavní konferenční centrum v jednom z nejlepších francouzských lyžařských středisek v Tignes. I Henri Oreiller byl jedním z průkopníků lyžování a jeho odkaz zní minimálně mezi horaly i po letech. Miloval rychlost a snad až příliš rychle proletěl svými zlatými medailemi ověnčeným životem.
Autor: Michal Kuchta
