Že chce vyhrávat ve sjezdech, věděl už v sedmi letech, když sledoval v televizi Hermanna Maiera. Lyžování ho bavilo od chvíle, kdy ho otec, lyžařský instruktor, postavil na svah. Ital Dominik Paris(1989) je showman, kterému úsměv málokdy zmizí z tváře. A možná proto už dvakrát vyhrál slavný Hahnenkamm v Kitzbühelu.
- V létě jste se stal otcem. Je to pro lyžaře spíše motor, nebo důvod trochu zpomalit?
Stal jsem se otcem krásného kluka, jsme pyšní a je to pro mě nová výzva. Jak mě to ovlivní, si netroufám odhadnout. Doufám, že se o sebe nezačnu bát a budu mít stejnou vůli vítězit. Ale může se stát i opak. V zimě mi budou chybět, ale naštěstí existují moderní technologie, video hovory, takže si můžeme každý den volat. Před 20 lety to měli závodníci těžší.
- Že by další závodník v lyžařské rodině Parisů?
To si vůbec netroufám tvrdit. Ať si dělá to, co ho bude bavit. Je to velmi těžké v tomto sportu uspět, proto ho nebudu nutit. Jen pokud by chtěl. Ale tu samou podporu dostane, pokud se rozhodne věnovat hudbě, fotbalu nebo bude chtít jezdit formuli 1.
- Jak jste se připravoval na zimu?
Udělal jsem si tříměsíční pauzu a na lyže se postavil až první týden v srpnu v Passo Stelvio. V mezičase jsem se soustředil na všestrannost – běhal jsem, jezdil na kole, věnoval se atletice, posilování. Nedělal jsem toho moc, ale přitom trochu od všeho. Platí, že pokud chcete být dobrý v lyžování, je třeba se věnovat vícero sportům a získat univerzálnost. 23. srpna jsme odletěli na měsíc do Argentiny a Chile.
- Proč střídáte v Jižní Americe po čtrnácti dnech střediska?
Každé místo je jiné. Ushuaia v Argentině leží u oceánu, je výše položená, věnujeme se zde technickému tréninku – slalomu a super-G. Zvykám si zde i na výšky, učím se bojovat s únavou. V La Parva v Chile se pak věnuji sjezdům.
- Je poolympijská sezona uvolněnější?
Rok s olympiádou je samozřejmě intenzivnější, ale stejně každý rok trénuji podobně, měním jen drobnosti. Každý rok se koná světový pohár, každý druhý rok mistrovství světa a to je pro mě stejně důležité. Olympiáda se mi bohužel nevyvedla. Udělal jsem chybu při sjezdu a skončil čtvrtý.
- To vás muselo strašně mrzet! V Česku tomu říkáme bramborová medaile…
Neměl jsem štěstí, ale takový je sport – krásný a krutý. Ten den jsem smutný byl, ale další den mě to přešlo. Začal jsem se soustředit na super-G, ale ani tam jsem neuspěl. Super-G mi loni obecně nějak moc nešlo, nedařil se mi výběr závodů.
- Lyžujete od tří let, na sníh vás postavil tatínek, lyžařský instruktor a fanoušek lyžování. Bavilo vás to odmalička?
Strašně moc. Chtěl jsem lyžovat každý den, těšil jsem se na svah. Když mi bylo sedm let, sledoval jsem v televizi závody a viděl Hermanna Maiera. Tátovi jsem rovnou řekl, že chci taky dělat sjezd jako Hermann. Lyžování a každý závod pro mě vždycky byl a je zábava. Ať už se mi závod povede nebo ne. A to je důležité. Táta je na mě pyšný.
- Ne vždy prý ale bylo lyžování na prvním místě. Konec puberty prý provázely večírky, výkonnost šla dolů… Proto jste v roce 2007 udělal řez a odjel na sto dnů pást ovce do Švýcarska?
Dostal jsem se do situace, kdy jsem více flámoval, než trénoval. A najednou to přestalo fungovat. Proto jsem oznámil tátovi a trenérům, že přijmu práci nahoře v horách ve Švýcarsku, abych se dal dohromady a poskládal si všechno v hlavě. Věděl jsem, že když zůstanu doma, nedokážu kamarádům odmítnout pozvání na večírek. Udělal jsem dobře, změnilo mi to život. Na farmě v horách jsem neměl čas na kraviny. Byla to těžká fyzická práce, a když jsem měl volno, trénoval jsem. Běhal jsem po horách, věnoval se kondičnímu tréninku. Znovu jsem objevil vášeň pro lyžování. Uvědomil si, že chci lyžovat a abych měl výsledky, budu muset zabrat. Vrátil jsem se do týmu s novou motivací.
- A pak přišel neskutečný rok 2013. Vyhrál jste v Kitzbühelu slavný závod ve sjezdu Hahnenkamm, který je považovaný za nejtěžší.
Bylo to neuvěřitelné a velmi emotivní. Překvapení, něco jako když vaše Ester Ledecká vyhrála na olympiádě zlatou, dodnes to beru jako svůj největší úspěch. Je to těžký závod, ostře ho sleduje celý lyžařský svět, vyhrát na sjezdovce Streif je zážitek.
- Celá vaše sezona 2012/13 byla úspěšná. Kromě Streifu jste vyhrál v Bormiu, z mistrovství světa ve Schladmingu jste si přivezl stříbrnou medaili a skončil třetí v celkovém hodnocení světového poháru ve sjezdu. Jenže v létě přišla krutá rána…
Bylo to strašné. V červnu se mi zabil bratr na motorce. Jel jsem na vlně slávy, užíval si život a najednou to skončilo. Celá rodina jsme trpěli. Soustředil jsem se na tréninky, na sport, to jediné mi pomáhalo na chvíli zapomenout. S bratrem jsme si byli blízcí, byl pyšný na mé úspěchy, sám dobře lyžoval, ale nikdy nechtěl závodit. Často na něj myslím, říkám si, co by řekl, když někde vyhraju. Ale musím jít dál, už kvůli němu…
- Hahnenkamm jste vyhrál dvakrát. Podruhé v roce 2017. Rekord drží Didier Cuche – pětkrát. Nezkusíte to také?
Jasně že to zkouším, ale je to těžké. Sice mám před sebou pár let lyžování, ale není to jen tak. Je tolik věcí, které musí do sebe v den závodu zapadnout. Seriózně o tom začnu uvažovat, až budu mít v kapse čtyři vítězství. Pak se mě na to můžete zase zeptat.
- Který ze závodů světového poháru považujete za nejtěžší?
Každý závod má své tmavé a světlé stránky, věci, které si lyžař musí pohlídat. Mezi těžké závody řadím Bormio – je to vždy ve stínu a boulovaté. Těžký závod je také moje domovská Val Gardena. Tady se taky špatně vyhrává, není tu moc prostoru pro improvizaci. Nesmíte udělat chybu, od začátku do konce jet naplno, přitom udržet skluz a zbytečně nehranit, ať se nezpomalíte. Každá sjezdovka, každý závod má nějakou záludnost.
- Pocházíte z Jižního Tyrolska, provincie na severu Itálie, kde leží Val Gardena. Jaké to je závodit doma?
Velmi pěkné, výjimečné. Vždy se moc snažím vyhrát, ale nefunguje to. Zabodoval jsem zde jen jednou – v prosinci 2014. Tehdy jsem byl druhý v super-G a třetí ve sjezdu. Poslední tři roky se mi zde nedaří a docela mě to mrzí. Ale třeba letos dorazí přítelkyně se synem a budu mít novou motivaci.
- Před třemi lety před závodem jsme spolu jeli v gondole a podepisoval jste mi helmu…
Opravdu? A je to stále čitelné? Pokud ne, dejte vědět.
- Dokázal byste žít někde jinde než v Jižním Tyrolsku, kde jsou doma Dolomity a dobré jídlo?
Nikdy bych se neodstěhoval. V rodné vesnici jsem si postavil dům, kde vychovám děti.
- Snil jste o stupních vítězů ve světovém poháru a na olympiádě, anebo jste se spíše soustředil na postupné kroky, malé úspěchy?
Snil jsem o úspěších, o olympiádě, o dobrých výsledcích ve světovém poháru. Ale já jsem vždy měl a mám hodně snů. Jen jsem se bál domyslet, kam až mě to může dovést.
- Nebyly to vaše lyže, na kterých český závodník Ondřej Bank spadl v Beaver Creeku na mistrovství světa?
Přišel za mnou před závodem, jestli by si je nemohl půjčit. Měl jsem další dvoje, nebyl to problém. Moc dobře si tu situaci pamatuji. Sledoval jsem závod v televizi na startu, Ondřej byl ve výborné kondici, jel perfektně, pak udělal chybu, zaklonil se a už neměl šanci se dostat zpět, následoval strašný pád. Hovořil jsem s ním v létě a ještě po několika měsících si stěžoval, co všechno ho bolí. Pád bohužel ovlivnil pokračování jeho kariéry. Je to těžké vrátit se po takovém úrazu. Naštěstí jsem nic podobného nezažil. Dvakrát jsem spadl v závodu při sjezdech, ale vždy to dobře dopadlo – další den jsem šel normálně lyžovat.
- Co říkáte úspěchu Ester Ledecké?
To byl závod! Já jsem jí ale věřil už od podzimu. V listopadu jsem sledoval s přítelkyní přenos tréninků a závodů z Lake Louise a už tehdy jsem prohlásil: Ta si přiveze z olympiády zlatou medaili. A ono se jí to povedlo. Ester je skvělá lyžařka, je vidět, že jí rychlé disciplíny sedí.
- Co je pro vás těžší? Sjezd, nebo super-G?
Těžší je rozhodně super-G. Je to rychlé a přitom technické, zapamatovat si trať je těžší. Člověk potřebuje mnohem více sebedůvěry.
- Bojíte se někdy?
Nebojím. Když si stoupnu na start, soustředím se na závod, na výsledek, na to, co musím udělat. Ale vím, že se stačí bát trochu a šance na chybu se zvyšuje. Čím více si člověk věří, tím lepšího výsledku dosáhne. Pokud si nevěřím, jsem trochu nachlazený, něco mě bolí, zpomalím.
- Bolí závodění?
Občas ano. Třeba při sjezdu v Bormiu. V tom případě musím více zapojit hlavu a nepřipouštět si to. Celý rok trénuji na hranici limitů, připravuji se na to.
- Jak to máte s jídlem? Máte nějakou speciální lyžařskou dietu?
Jím docela normálně, miluji jídlo, nejraději mám pizzu. Snažím se nepřejídat. Můj jídelníček je pestrý, ale speciální dietu nedodržuji.
- Posloucháte metal, punk a rock. Jaké jsou vaše oblíbené skupiny?
Vždycky na startu poslouchám muziku. Mou nejoblíbenější kapelou je americká metalová Pantera, bohužel už se rozpadla. Pusťte si ji, bude se vám líbit.
- Prý hrajete v metalové kapele?
Hrajeme thrash metal, já zpívám. Spíš křičím. V létě jsme měli několik koncertů, máme devět písniček, abychom naplnili cédéčko. To vyšlo v září.
- Jste fanoušek fotbalu? Co si myslíte o přestupu Ronalda? Nevadí vám, že vy při každém sjezdu nasazujete život a on si maximálně pohmoždí koleno a vydělává 500 000 eur týdně?
Rád se dívám na pěkný fotbal, ale nejsem fanouškem konkrétních klubů, spíš konkrétních fotbalistů. Ronaldo je nejlepší fotbalista současnosti. Je to nefér, ale asi to nezměníme. Na druhou stranu: My závodíme jen čtyři měsíce v roce, oni hrají fotbal každý týden a sleduje je celý svět. I v těch nejzapadlejších vesnicích na světě hrají malí kluci fotbal a fandí Ronaldovi. Pochybuji, že nás někdo sleduje v Africe.
- Hrajete fotbal s ostatními lyžaři?
Někdy si jdeme po lyžování zakopat s kluky z týmu, fotbal hraju i doma s kamarády. Výborní fotbalisté jsou například Peter Fill anebo slalomář Manfred Mölgg.
- Jaká vlastně panuje nálada mezi lyžaři?
Sjezd je výjimečný v tom, že celá parta drží spolu, jako rodina. Hodně si povídáme a stýkáme se. Stmeluje nás sjezd – je to nebezpečná disciplína. Víme, co se může stát. Loni námi otřásla tragická smrt francouzského sjezdaře Davida Poissona, který se zabil při tréninku. Jako bychom si uvědomili, že příště to může být někdo jiný. Kluci, kteří jezdí slalom, si maximálně udělají něco s kolenem nebo ramenem a za dva tři měsíce jsou zpět na lyžích. Pád na skoku ve sjezdu ovšem může být tragický.
- S kým rád zajdete na pivo?
Velmi dobře vycházím s Nory – s Kjetilem Jansrudem a Axelem Lund Svindalem, ale mám i hodně kamarádů mezi Rakušany.
- Která střediska máte rád? Kam byste poslal české lyžaře?
Do Jižního Tyrolska. A nejen do profláknutých středisek, jako je Val Gardena, ale i do těch menších. Moje nejoblíbenější je Schwemmalm v rodném údolí Ulten. Je to malé – tři čtyři lanovky, ale přitom tu najdete všechno – sjezdovky jsou výborné, vyrazit můžete i mimo sjezdovky. A také zde míváme výborné večírky.
- A co freeride a lyžování v prašanu. Dostanete se někdy?
To je to pravé lyžování, miluji to. Vyrážím, když jsem doma. Loni naštěstí napadlo hodně sněhu.
- Vaše příjmení je Paris, v překladu Paříž. Máte rád Paříž?
Nikdy jsem tam nebyl. Bojím se, že je tam příliš lásky. Jednou se tam podívám, ale spíš až bude syn větší. Teď ale nashledanou v údolí Ulten.
Text: Michaela Bučková
