Danu Bérovou si většina lidí pamatuje jako ministryni informatiky a také jako jednoho z pěti investorů z pořadu České televize Den D. Dnes se dál angažuje v IT oblasti, je spoluvlastníkem společnosti Sanu Babu, která dováží zboží z Indie a Nepálu, a samozřejmě krásného golfového areálu na Slapech. Naším rozhovorem se proto zákonitě prolínala politika s byznysem i milovaným golfem.
- Jak jste se dostala ke golfovému byznysu?
To je docela zajímavý příběh, dřív mne to nikdy nenapadlo. Ale měla jsem známého, který bydlí na Slapech. Velký golfista se snem, že by chtěl postavit golfové hřiště, samozřejmě na Slapech. Začal hledat investory, ale když obešel skupinu těch tradičnějších, říkal, že se mu moc nezamlouvají. A tak jsme dali dohromady skupinku spíš golfových přátel, kteří to zainvestovali.
- To už jste golf hrála, jak ho vlastně hrajete dlouho?
Hraju ho asi 13 let, začala jsem relativně pozdě, po třicítce. Spousta lidí dnes začíná hrát tak, jak se má, ve věku dospívání.
- Golf u nás zažíval první boom v 90. letech, co vůbec říkáte tomu, jak se u nás vyvíjí?
Ještě jako začínající golfový hráč někdy v roce 2005-2006 jsem zažila vlnu takzvaného bankovního golfu. V té době, kdybych bývala chtěla, mohla jsem hrát každý den na nějakém velkoryse zorganizovaném turnaji s velkorysým cateringem a s hodnotnými cenami. Potkávalo se tam hodně lidí z byznysu a z různých firem. Myslím, že až krize v roce 2008 udělala velkou změnu.
- Pořád je to u nás sport mimo mainstream, ne?
Myslím, že to byla taková nešťastná kombinace spojení golfu s byznysem a potom možná i trochu nešťastná komunikace či nekomunikace organizací, které se na golfu podílejí, že z toho nikdy nedokázaly udělat ten sport. A proto byl vždy vnímán jako zábava bohatých.
Golf má tu krásnou věc, že je jen na vás, zda hrajete fér nebo ne, což je velmi zajímavé. Potkala jsem celou řadu úspěšných dospělých lidí, kteří absolutně nejsou schopni na golfu nepodvádět, což by byla zajímavá sociologicko-psychologická studie.
- V čem vidíte výjimečnost hřiště na Slapech, které spoluvlastníte?
Snažili jsme se postavit ho tak, abychom krajinu přizpůsobovali golfovému záměru, protože to území je golfově značně komplikované. Je tam stavební uzávěra a celkové navrhování hřiště muselo být citlivé kvůli okolí. A pak jsme samozřejmě chtěli, aby investice byla rozumná. I z toho důvodu jsme co nejvíc respektovali uspořádání krajiny, stávající remízky… Když se srovnáme s jinými golfovými areály, máme hřiště na poměrně malé výměře. Zároveň architekt Jiří Velden je znám tím, že hodně respektuje krajinu. Myslím, že se to podařilo. První devítka byla od začátku velmi krásná, druhá devítka je čím dál tím lepší, protože postupně vzrůstají stromy, které jsme tam vysadili. Bohudík jsme přežili i několik útoků vandalů, kteří nám občas už i poměrně vzrostlé stromy na hřišti ničí. I to jsou věci, s nimiž se musí provozovatel golfového hřiště potýkat.
- Co pověstná jamka č. 18? Tam mohla být sjezdovka, říkají někteří…
Už je lehčí, než bývala. Ale každé hřiště má mít nějakou zajímavost. Výhodou Slap je, že všechny jamky jsou poměrně zapamatovatelné. Osmnáctka byla na počátku poměrně obtížná, ale odpaliště jsme posunovali. Je pravda, že to je velmi těžká jamka na závěr hry, ale zase si pak mají hráči v klubovně o čem povídat.
- Jak se vůbec žije majitelům golfových hřišť? Jak náročné je uživit resort?
Je to někdy velmi obtížné, myslím, že je jen málo hřišť, která jsou v černých číslech. My máme štěstí, že Slapy jsou blízko Prahy a že jsou uprostřed rekreační oblasti. Podařilo se nám také oslovit skutečné golfisty, ty, kteří mají golf rádi a chodí si k nám zahrát s přáteli. Od začátku jsme proto nebyli moc závislí na těch “byznys” hráčích… Určitě to však není lehký byznys, mám spoustu jiných firem a jiných investic, které jsou bezproblémovější a výnosnější.
- Jestli jsem to dobře pochopil, snažíte se o správné vyladění struktury vašich golfistů… Máte nějaké plány, jak přitáhnout nové hráče?
Problém je v tom, že hřiště samo nové golfisty těžko přitahuje. Naše výhoda je, že ti, kteří k nám chodí hrát, přivádějí své přátele. Ti, kteří mají třeba chatu v okolí, se po několika letech váhání postupně odhodlávají do golfu pustit. To je pro nás důležitá klientela, protože jsou to lidé, kteří golf mají rádi a na naše hřiště se budou vracet nejčastěji.
- Určitě jste dobrá lokalita…
Výhodou je, že k nám může přijet celá rodina. Tatínek se synem jdou hrát golf, maminka s dcerami se jdou koupat, někdo se jede projet na kole a pak se zase všichni sejdou na oběd. Nemusíte mít pocit viny, že někoho odvlečete někam na čtyři hodiny a on tam na vás čeká. Na Slapech je spousta věcí, které se dají podniknout.
- Co vás samotnou na golfu nejvíc baví?
Coby nadšený sportovec všeho druhu jsem nejprve tvrdila, že golf pro mne není, že je statický, pomalý, že to je otrava. V době, kdy jsem pracovala na ministerstvu a měla poměrně stresující práci, mi všichni říkali, zkus si golf, to je taková relaxace. V tu dobu jsem tedy začala a golf mne začal rychle bavit právě svojí totální individualizací. Nikoho k tomu nepotřebujete, stačíte si sám a potřebujete jen hřiště. Pak je to fyzicky docela náročné, já bag nosím, všude chodím pěšky, ráda a rychle, může to být docela slušný fyzický výkon. Naučila jsem se díky golfu i spoustě věcí, třeba tomu, že v určitém věku člověk ztrácí hybnost a když chce hrát dobře golf, tak ji musí udržet. Nutí to k dalším pohybům, sportům a cvičením. A to je fajn. Kromě toho má golf tu krásnou věc, že je jen na vás, zda hrajete fér nebo ne, což je velmi zajímavé. Potkala jsem celou řadu úspěšných dospělých lidí, kteří absolutně nejsou schopni na golfu nepodvádět, což by byla zajímavá sociologicko-psychologická studie. A konečně golf učí pokoře, protože jeden den zahrajete krásně, máte pocit, že to konečně výborně umíte a druhý den je něco maličko jinak a najednou nejste schopen trefit ani základní úder.
- Jaká byla vaše nejlepší hra, jaký máte handicap?
Já to úplně neřeším, HCP mám kolem 22, což je známka, že nemám příliš mnoho času hrát. Ale mám pár hřišť, která hraju ráda, třeba Olšová Vrata v Karlových Varech, o nichž všichni tvrdí, že jsou těžká, ale mně se tam historicky docela daří.
- Kde hrajete ráda v cizině?
Vzhledem k tomu, že mám malého syna, tak do ciziny na golf teď moc nejezdím, ale před tím, než se narodil, jsem ráda hrála ve Španělsku. Líbí se mi i hřiště v Rakousku, třeba v okolí Zell am See s horskou scenerií. A často jsme jezdili i na Slovensko.
- Máte nějaký golfový sen, kam se podívat?
Hrála jsem samozřejmě i v Americe, na Floridě, kde mne to hrozně baví, protože je tam taková správná golfová atmosféra. Chodí tam hrát staří golfisté a mají z toho příjemnou zábavu. Ale můj golfový sen spíš směřuje někam ke kolébce golfu do Skotska.
- Tam jste ještě nehrála?
Ještě ne, hrála jsem ve Walesu, to byl velký zážitek, hřiště bylo krásné a já jsem jedno kolo šla s takovým starým pánem, který vypadal, že mu je snad 100 let. Skoro se nemohl rozpřáhnout, ale hrál velmi přesně a dobře a ještě ke všemu byl neuvěřitelně vtipný. Vzpomínám na to jako na jeden z největších golfových zážitků. Ale zpátky ke Skotsku, to je i krásná země, takže bych se tam opravdu ráda podívala, jen co syn trochu poporoste.
- Syna vedete k lyžím, ke golfu taky?
Lyžuje, hraje tenis, baseball, golf na to logicky navazuje, je tam podobný švih a podobné rotace, sledování míče. On už golf trošičku hraje, ale myslím, že zatím je na to brzy.
- Proč je podle vás tak těžké v tom našem prostředí vychovat světové hráče?
Já myslím, že to je jako s každým vrcholovým sportem u nás. Nemáme až na výjimky dostatečně velkou základnu a nemáme děti, které by byly skutečně ty nejtalentovanější a nejnamotivovanější. Protože k tomu, aby jakékoli dítě dělalo sport vrcholově a golf speciálně, se musí rozhodnout rodiče obětovat obrovské množství času a peněz. Takové možnosti spousta dětí, které by možná měly skutečně talent, nemá. Vlastně se ani nikdy nezjistí, že by se těmi golfisty mohly stát. Nemáme ani ideální klimatické podmínky pro celoroční trénink. Myslím, že obecně máme ve vrcholových sportech problémy. Když se podívám na své časy, tak sice komunistický systém neměl nic pozitivního, ale způsob, kterým se tenkrát dostávali lidi ke sportu – když se mu chtěli věnovat, tak mohli a naplno – ten fungoval. Dal se dělat, aniž by o tom rodiče v podstatě věděli. Na školách existoval nějaký systém výběru talentovaných dětí. V sobotu ráno stál někde autobus, do něj dítě nastoupilo, odjelo na závody, večer se vrátilo s medailí a od rodičů to nevyžadovalo ani finanční ani nějaké obrovské časové nasazení. To dnes není, když se podíváte na hokej, tak maminky omezují své pracovní úvazky proto, aby se děti mohly věnovat sportu.
- Vrátila byste se ještě někdy do politiky?
To je těžká otázka. Když se člověk dívá, jak teď politika vypadá, říká si, to by šlo dělat lépe… Občas mne to napadne, na druhou stranu vím, že ta cena, kterou zaplatíte, je příliš vysoká. A mám spoustu zajímavějších věcí, jež mne v tuto chvíli baví a naplňují. Kromě toho politiku nemůžete dělat sám, k tomu potřebujete nějakou partu podobně smýšlejících lidí s podobnými hodnotami a to já teď nikde moc nevidím.
- Ale bavilo vás to, ne?
Určitě mne to bavilo, ale bylo to dané i tím, že jsme měli poměrně velkou svobodu v tom, co jsme dělali. Nikdo jiný tomu moc nerozuměl, málokdo viděl politické potenciály, takže nás to nechali dělat dost profesionálně. Koneckonců slavný český eGovernment stojí na tom, co jsme udělali my, a od té doby se vlastně nic moc nestalo.
Svět se vyvíjí hodně rychle, dynamicky a teď pod vlivem technologií ještě mnohem rychleji. Je otázka, jestli lidstvo bude schopno takový vývoj absorbovat a co všechno to přinese.
- Ještě se nějak věnujete IT a této sféře?
Ve svých startupových investicích se stále motám kolem těch technologií. V současné době se hodně věnuji společnosti, která se jmenuje DataBreakers a zabývá se datovou analýzou, prediktivními modely a různými řešeními založenými na datech pro e-commerce. Státu by samozřejmě něco takového také prospělo, ale upřímně řečeno stát je ten nejsložitější klient, a když ho nutně nepotřebujete, tak se mu v byznysu raději vyhnete.
- U vás člověk nikdy neví. Vystřídala jste hodně povolání, profesí… To vás baví že?
Je pravda, že když je člověk trochu starší, tak je klidnější, ale uvidíme, co se ještě může přihodit (smích). V tuto chvíli, kdy je mému synovi sedm, si myslím, že bych ještě zvládla nějakou výzvu nebo něco zajímavého, uvidíme, co mi osud podstrčí pod nos.
- Co by byla pro vás taková výzva?
Čím je člověk starší, víc si váží luxusu, že může dělat, co ho baví. Mne hodně zajímají věci, které jsou spojeny se vzděláváním, protože si myslím, že se blížíme s českým vzdělávacím systémem do velkého průšvihu. Spolupracuji proto s projektem, který se jmenuje Učitel na naživo. Pokouší se vymyslet, co by se s celým tím systémem dalo udělat. Začíná u školení učitelů… Oblast, která by mne v budoucnu možná zajímala. Zajímá mne i ten startupový svět, kde se věnuji i konzultacím.
- Nedávno jste někde řekla: Většinou neřeším, co bude za 20 let, protože stejně je to obvykle jinak, než si myslíte… Moc se mi to líbilo. Můžete to trochu rozvést?
To je pravda, my jsme přesně ta generace, která zažila neuvěřitelné zvraty, za svůj život jsme museli absorbovat celou řadu změn. Vyrostli jsme za socialismu, v němž jsme vystudovali, pak jsme prožili neuvěřitelná 90. léta. Vždy vzpomínám, jak jsem jela 17. listopadu tramvají č. 17 na demonstraci na Albertov, vůbec jsem si neuměla představit, že se něco takového stane. Kdyby mi někdo o pět let později řekl, že česká politická situace bude vypadat tak, jak vypadá teď, že celá Evropa bude takhle vypadat, tak bych tomu asi taky nevěřila. Svět se vyvíjí hodně rychle, dynamicky a teď pod vlivem technologií ještě mnohem rychleji. Je otázka, jestli lidstvo bude schopno takový vývoj absorbovat a co všechno to přinese.
- Myslíte třeba sociální sítě, jste na nich?
Ne nejsem, právě proto, protože se tím profesionálně dost zabývám. Jedním z našich produktů je řízení kampaní na sociálních sítích a práce s nimi. Proto i sama k tomu přistupuji hodně opatrně. Mám ale LinkedIn a sleduji Twitter… Učím se nicméně v tom prostředí fungovat, už třeba proto, že v naší firmě DataBreakers máme lidi, kteří nejsou schopni přijít ani na poradu. Přitom jsou to vynikající programátoři, experti… Ale prostě nesnášejí kontakt s lidmi. Až tak daleko to jde.
Jaká je Dana Bérová? Elegantní, příjemná, chytrá, bystrá, a přitom, jak to říci, úplně normální. Vedle byznysu se stará o rodinu, sportuje… Někde jsem řekl, že Danu Bérovou prostě musíte milovat. Je to přesně tak. Sedíte s ní a děkujete za možnost si povídat, protože to, co říká, je zajímavé, má to hlavu, patu a také úroveň.
Text: Petr Pravda. Foto: Ondřej Pýcha.
