Před dvěma lety jsme se přestali e-kolům smát. Dnes už je situace mnohem dál. Hlavní otázkou při koupi nového kola u velkého počtu lidí už není, zda horské, trekové, ale zda si raději nepořídit rovnou elektrokolo.
V alpských zemích vidíte v terénu z 80-90% už jen e-kola. Ta masivně převažují i v půjčovnách. Počítá se s tím, že kvalitní horská kola na vlastní pohon už mají spíš jen sportovní nadšenci a ti si je vozí se sebou.
Zahajujeme miniseriál o elektrokolech. Kdy a jaké si koupit, jak se na nich jezdí a na co si dát pozor?
Jaká je situace u nás? Ještě před rokem, dvěma bylo elektrokolo pro seniory, lidi nemocné nebo po nějakém úrazu. Zdatnější muži je pořizovali manželkám, aby jim stačily.
Dnes se situace dramaticky mění. E-kola už kupují páry středního věku i mladší, všichni ti, kdo chtějí jezdit po výletech, ale nehodlají se příliš unavovat v kopcích. Objevuje se dokonce nový fenomén. Rodina pořídí elektrokolo dítěti, aby se mu na výletě jelo snadněji, rychleji a rodičům stačilo.
„Nárůst prodejů sleduji vlastně každým rokem,“ říká bývalý výborný český cyklista Jiří Vent z Bikegallery, který se dnes zabývá prodejem kvalitních kol. „E-kola jsou dražší, takže si je dnes hodně kupuje kategorie manažerů. Beru to realisticky. Například pro ježdění v Alpách, kde jsou prudké a dlouhé kopce, je to dobré, tam mi to dává smysl.“
Dojezd přes 100 km, ale…
E-kola jsou stále modernější a umějí toho víc a víc. Lepší a dražší stroje mají středový motor (v těžišti kola), což je mnohem výhodnější a efektivnější. Motory jsou také menší a přitom výkonnější. Baterie jsou menší, ale mají větší kapacitu a jsou integrovány do rámu. Výrobci stále prodlužují dojezd na jedno nabití. Dnes uvádějí podle zvoleného módu, náročnosti terénu a váhy jezdce dojezd až 150 km. V reálných podmínkách však i po rovině počítejte spíš s maximem okolo 100 km. Některá moderní elektrokola umožňují i nahrání plánované trasy do počítače a kolo se pak přizpůsobuje terénu.
Snižuje se i váha elektrokol, i když velké zázraky v tomto ohledu zatím udělat nejde. Pod 20 kg se dostanou jen ta nejlepší karbonová e-kola. S kvalitními dražšími modely se ale dá jezdit perfektně v terénu. Taková kola mají velké zdvihy odpružení, takže mohou překonat i sjezdy v relativně náročném terénu. A široké pláště 2,5 až 3 palce, jež krásně žehlí nerovnosti. Pokud jste ve velkých kopcích, nepotřebujete žádnou lanovku. Na e-kole jste nahoře raz dva. Průměrně zdatný člověk vyjede v pohodě takové stoupáky, že i velký sportovec na lehkém „bezmotorovém“ speciálu by měl problémy.
Výrobci se tomuto trendu přizpůsobují a dnes každá renomovaná cyklofirma nabízí také celou škálu e-kol: městská, treková, horská a dokonce silniční. Do cykloprůmyslu začínají vstupovat už i velké společnosti, které dosud neměly s koly a sportem prakticky nic společného. E-kola si nechává vyrábět kde kdo.
Jak je to s bezpečností?
Je to opravdová revoluce, která se sebou nese i negativa. Tím hlavním je bezpečnost. Kola jsou těžší, tudíž hůř ovladatelná. Na e-kolech málo jezdí zkušení a dobří cyklisté, ale naopak lidé, kteří nemají tolik zkušeností. Tím potenciálně nebezpečnější pro ně může jízda na těžkém e-kole být. Mnozí si také dávají kola chipovat – rozuměj zvyšují banálním zásahem do softwaru jejich maximální rychlost, která je z výroby omezována kolem 25 km/hod. Jízda na takovém elektrokole s maximálkou až okolo 40 km/hod může potom být opravdu nebezpečná. První vážné úrazy z e-kol jsou už tady, čeští traumatologové s tím mají své zkušenosti.
Těžká e-kola už zlobí v některých oblastech i ochránce přírody a také provozovatele trailových bikeparků, kde ničí upravované stezky.
Oproti běžným kolům je náročnější e-kola kvůli jejich velké váze převážet. Na střechu auta je jen tak nedáte, navíc má zatížení střechy váhové omezení. Ideální je složit je dovnitř do auta nebo na speciální nosič na tažné zařízení za vůz.
