V jihotyrolském Toblachu se v první polovině ledna uskutečnil týden balonového létání. Odborníci tvrdí, že právě tady se odehrává jedno z nejlepších „balonování“ vůbec. Lyže jsme nechali v lyžárně a chystáme se přeletět pořádné hory. Náš výlet tedy nebude „obyčejným“ letem ala Vratné láhve. Žaludek se trošku svírá, protože tohle je zimní adrenalin srovnatelný s heliskiingem.
„Martine, kam poletíme?“ ptám se zkušeného německého pilota, který bude mít za úkol přenést sedm lidí přes vrcholky Dolomit. „Uvidíme, sníh není všude a tak budou podmínky trochu nestabilní. Opravdu to teď na 100% neřeknu. Chtěl bych směrem na Belluno v sousední provincii Veneto, ale uvidíme, zda se to podaří,“ odpovídá Martin.
Na poli na kraji městečka Toblach se připravuje k letu asi desítka horkovzdušných balonů. Před námi leží na zasněžené trávě padesátimetrový chumel pevné zelené látky na špagátech. Martin zapíná velký větrák a já mám za úkol co nejvíc roztáhnout spodní otvor balonu, aby se rychle naplnil vzduchem. Zatímco větrák řve na plné pecky, Martin už zapíná hořáky a jako bájný drak krmí obrovské nitro balonu horkými plameny. Je to úžasný pocit, vidět, jak se před námi ta obří masa nafukuje.
Mezitím už startují první balony k nebesům. A i nad námi se začíná vzpínat velká zelená koule. Soukáme se do proutěného koše a chystáme se vznést. Hořáky jedou na plné pecky. Najednou to lehoučce cukne a jsme ve vzduchu. 1,2,5,10, 20 metrů… jde to pořád dál a výš. Úžasný pocit. Za chviličku je pod námi Toblach jak hračka z lega. Směřujeme přímo na východ ve společenství dalších balonů. Přímo před námi se plazí po svazích sjezdovky zimního střediska Drei Zinnen, které se rozkládá na italsko-rakouské hranici a do dvou let bude propojeno s rakouským Sillianem.
Vhodnější podmínky jsou jednoznačně v zimě
Báli jsem se zimy, ale spíš sundaváme rukavice. Krásně nás oteplují hořáky balonu, jsme u nich. Martin rozbaluje mapy terénu, vysvětluje pravidla a různé detaily vzduchoplavby. Třeba že v horách je možné létat prakticky jen v zimě, kdy je stabilní termika. Ale ani teď to není úplně snadné, kvůli již zmíněné absenci sněhové pokrývky na mnoha místech. „Když všude leží sníh, namíříš si to jedním směrem a přistaneš prakticky kde chceš, teď jsme mnohem víc vydáni napospas okolnostem,“ vysvětluje Martin a kontroluje směr letu.
Za Innichenem se stáčíme na jihovýchod na městečko Sexten a pak na jih. Nemůžu tomu uvěřit, letíme přímo na slavný masiv Drei Zinnen. Žlutý balon kdesi pod námi se dokonce blíží tak, že to vypadá, že do impozantní trojhory nabourá. My však stoupáme výš a výš a necháváme „Tři zuby“ hluboko pod sebou.
Cortina d’Ampezzo i Sella Ronda
Jdeme pořád nahoru. Před chvilkou jsme měli na výškoměru 1800 metrů, teď už 2800. Po pravé straně se začínají objevovat bílé klikaté čáry sjezdových pist slavného střediska Cortina d’Ampezzo. Nebe je dramatické, slunce a modrá obloha se přetahují s mraky. Na chvíli do nich i vlétáme. Je to zvláštní pocit najednou nevidět v bílé tmě vůbec nic.
„Držte se, budou menší turbulence,“ velí Martin. A skutečně jsou, ale není to zas tak strašné, balon je obrovský a drží si svoji důstojnost. Stále stoupáme, abychom se dostali z mraků a přeletěli nejvyšší vrcholky Dolomit. Máme výšku už skoro 4000 m, frčíme téměř 90 km/hod, ale rychlost vůbec necítíme, protože jsme unášeni masou větru. Zato nám začíná být opravdu zima. Za Cortinou se v mracích objevuje masiv Marmolady, o něco dál ve vší důstojnosti i Gruppo Sella a sjezdovky proslulé Sella Rondy.
Napravo máme třítisícový masiv Monte Civetta, vlevo se blýská hladina obřího jezera Lago di Cadore z něhož vytéká řeka Piava. Před 101 lety se pod námi odehrávaly kruté horské bitvy „První války“.
Klesáme. Přelétáváme poslední dvoutisícovky a náhle padáme do obřího údolí Belluna k soutoku Piavy a Torrente Ardo. Od nížiny vedoucí až k moři do Benátek nás dělí poslední horský hřeben vysoký asi „jen“ jako naše Sněžka. Jsme nad Bellunem a za zvuků poledních zvonů bellunských kostelů přemýšlíme, kam se to podaří Martinovi posadit. Balon je obrovský, není to hračka. Podmínky nejsou stabilní, obří koule neustále mění směr předpokládaného dosedu. Chvíli se zdá, že by nejradši spadla do řeky – koukáme dokonce zda neuvidíme nějakou rybu, pak do drátů elektrického vedení, na čtyřproudou silnici nebo na střechu fabriky.
Klesání a úspěšné přistání
Konečně to vypadá na malé políčko u nějaké manufaktury. Martin rozehrává své pilotní umění, jde to ráz na ráz, připadáme si jak na divadle. Hra se směrem a rychlostí dopadu vrcholí. Otevírá vrchlík, čímž vypouští hromadu vzduchu a balon začíná prudce klesat přímo dolů. Najednou ale hořáky jedou naplno, aby zbrzdily pád. Na kraj loučky vybíhají lidé z okolí, mávají a koukají se na ten div divoucí.
„Pokrčte nohy, sedáme,“ volá Martin. Vzápětí to drcne a skutečně sedíme. Tedy ještě asi dvakrát, třikrát mírňoučce poposkočíme. Naštěstí nefouká, takže zůstáváme na místě a balon nic nikam nevleče. Tady, na tak malém placu by to snad ani nešlo. Bleskově následuje vylodění posádky, obřad ukotvení, pak vypouštění a nakonec skládání balonu. Všech osm lidí má plné ruce práce. Balon musíme složit do velikánského vaku, pak odstrojit koš od hořáků, vyndat tlakové láhve a všechno na centimetr složit a naložit do auta, které nás mezitím našlo a zaparkovalo přímo na louce.
Blahopřejeme si a užíváme si ten nevšední zážitek. Za dvě hodiny jsme uletěli 90 km přes jedny z nejkrásnějších hor Evropy. V Bellunu je teplo skoro na svetr, odjíždíme do nedalekého bistra na odpolední italskou kávu a pak se vydáváme přes Cortinu na stejně dlouhou cestu zpět po zemi.
Připravil: Petr Pravda. Foto: Petr Pravda a Dana Emingerová
