Pokud už vám kapku lezou na nervy monstrózní lyžařská centra, pyšnící se desítkami sjezdovek a lanovek, které beztak za oněch tři až pět dní pobytu ani nestačíte vyzkoušet, zamiřte do tyrolského údolí Alpbach Seenland.
První, co ušetříte, bude čas: leží totiž jen 120 km za Mnichovem. Tedy ideál pro případ, že chcete na horách strávit pouze prodloužený víkend. Jen co projedete po dálnici Německem, čeká vás odbočka na Kramsach – jednu z devíti vesnic, které v tomto malebném sevřeném údolí leží. Desátá, Rattenberg, má sice statut města, jenže nejmenšího v celé zemi, a tak venkovskému půvabu zhola nic neubírá.
Romantika s razítkem
Pokud máte z návštěv Rakouska pocit, že zdejší mimoměstská výstavba má blíž k promyšlené architektuře než k náhodnému, nevkusnému pelmelu jako u nás, pak si tady přijdete na své dvojnásobně. Tmavé dřevo vévodí i novostavbám, žádné věžáky, žádné výmyky z horského vzhledu. Prostě pastva pro oko. To proto, že původní styl, který se v tomhle zapadlém koutě Tyrol, kam silnice vede teprve od roku 1926, rodil po staletí, je tu doslova zákonem.
Přísný stavební řád, který v roce 1953 schválili moudří obecní radní v Alpbachu, honosícím se teď titulem nejkrásnější rakouské vsi, totiž vzápětí převzaly i další vesnice a platí dodnes: nanejvýš dvě poschodí, střecha se sklonem 16 až 20 stupňů s černou či šedou krytinou. Jasně vytyčené normy mají ale i okna, dveře, garáže. Jen věže kostelíků se vypínají k nebi, jako by chtěly připomenout, že lidem v tomhle drsném kraji musela k přežití kromě vlastní síly pomáhat, zejména v zimě, i víra.
Alpbach Seenland tedy není ani nakašírovaná atrakce pro turisty, ani skanzen, ale hmatatelný důkaz toho, že selský rozum to ve střetu s civilizací ještě všude neprohrál.
První kapitolu lyžařské historie v této části Kitzbühelských Alp napsal už rok 1961, kdy vzniklé lyžařské středisko přivítalo první vyznavače rychlých prkýnek. Na zlatý hřeb rozkvětu si však museli místní počkat déle než půl století: až v roce 2014 totiž propojila osmimístná kabinová lanovka údolí Alpbachtal se sousedním Wildschönau.
Areál s poněkud krkolomným názvem “Ski Juwel Alpbachtal Wildschönau” se obratem zařadil do Top Ten těch největších v Tyrolsku. Jeho součástí nejsou pouze sjezdovky různé obtížnosti, včetně dvou večer osvětlených, ale také běžkařské trasy, snowparky pro snowboardisty a terény pro freeridery.
Nejdelší sjezdařská trať, čtyřkilometrová, vede z vrcholu Wiedersbergerhornu ve výšce 2025 metrů nad mořem. Protější Schatzberg dosahuje výšky 1903 metrů. V éře zim chudých na sníh je to stejně důležitý parametr jako počet sněhových děl rozsetých v terénu, a ten tu je úctyhodný. Nejsnazší nástup k výchozím stanicím je z Inneralpbachu, ovšem skibusy vás k nim spolehlivě – a samozřejmě zdarma – doručí odevšud.
„Kdyby nám příroda mohla vyplnit nějaké přání, určitě bychom chtěli, abychom tu měli víc mírnějších svahů, vhodných pro děti i začátečníky,“ přiznává Michael Mairhofer, který má v turistické centrále na starosti marketing. Ví, o čem mluví. I méně příkré svahy jsou totiž v některých místech zkosené, takže proměnit je v placatou „dálnici“, po níž se pohodlně vozí lyžaři v rozpuku, prostě nelze.
Hned ale dodává: „Naší velkou výhodou ovšem na druhé straně je, že se na sjezdovkách nepohybují takové davy lidí jako v lyžařských cirkusech typu Zillertal, což všem zaručuje mnohem větší bezpečnost a v neposlední řadě také klid. A to je naše největší devíza.“
Staré dobré Tyroly!
Nespornou předností je i skutečnost, že v tomhle koutu Tyrol sází na domácký přístup, přívětivost a úctu k tradicím. Příkladem je třeba pan Josef Moser. U něj se zaručeně pomějete, pokud tedy vydržíte sklenku jeho pálenky Krautinger z červené řepy. Je fakt jen pro silné nátury.
Právě před deseti lety si v Inneralpbachu, pár metrů od lanovky, ve staré stodole provoněné kvasnicemi zřídil minipivovar Kristall Brau, kde v prostorách řekněme mírně nepřehledných vaří hořké světlé, ale i hutné a sladší tmavé pivo.
A proč pan Moser netouží postavit si větší, modernější pivovárek? „Tady si se všemi lidmi, co sem přijdou, pěkně popovídám a hned vím, jestli jsou spokojení, nebo ne, což v moderních sterilních prostorách nefunguje. Ne, děkuji, nechci, mně to vyhovuje tak, jak to je.“
Chuť zůstat turistům nablízku potvrzuje koneckonců i Johannes Duftner, vnuk někdejšího starosty, jenž se kdysi zasloužil o přijetí oné přísné stavební vyhlášky, a zároveň majitel nejluxusnějšího hotelu v Alpbachu Romantikhotel Boglerhof: „Naše obec má 2500 obyvatel, 2500 lůžek pro hosty a 2500 krav – v tom vidím rozumnou rovnováhu. Obří areály mají minimum starousedlíků, zato hodně personálu najímaného zdaleka jen na sezonu a pár krav. Je na lidech, aby si vybrali to, co je jim milejší.“
Text: Renata Svobodová
