O golfu nevěděl do svých 29 let zhola nic. Mnohem dřív totiž propadl jiné vášni – tanci. Po roce 1989 ale nasměroval své kroky jinam, jak sám říká, “vrhl se na byznys”. A díky tomu poznal golf a také jeho všeliká zákoutí. Golf začal sám hrát, organizovat akce v té době v Česku nevídané a také přivedl i řadu velkých golfových osobností. Zatímco tanec opustil, golf ho provází životem stále. Alan Babický je mužem bezpočtu aktivit a zájmů.
- Ještě předtím, než jste objevil golf, propadl jste tanci. Jak jste se k němu dostal?
Začalo to na oslavě osmnáctých narozenin Davida Suchařípy. Mně bylo šestnáct. Po pár tancích mi jeho tehdejší přítelkyně Monika nabídla, že taneční soubor Impuls, do kterého chodila, potřebuje neustále kluky tanečníky, a bylo to. Jen upozorňuji, že se jednalo o tzv. scénický neboli moderní tanec, tedy ne společenský.
- Na jakou úroveň jste se až dostal?
Po roce a půl jsem dostal nabídku od tanečního divadla Univerzity Karlovy, což byla skupina moderního tance Vysokoškolského uměleckého souboru (VUS). Aneb byl to posun z domácí první ligy do “evropské ligy.” U toho jsem sice studoval obchod na VŠE, ale byl jsem prakticky profi tanečník, choreograf a pedagog na skoro plný úvazek. Měl jsem opravdu spoustu aktivit. Dělal jsem i režii a choreografii pro celosvětovou přehlídku Puma Disc System ve Stuttgartu, zpíval a tančil v prvním zahraničním muzikálu v Praze, v angličtině. Hrál se v Divadle Komedie a jmenoval se Pippin, v té době nejhranější muzikál na Brodwayi.
- Jak vypadalo vaše loučení s tancem?
Na konci srpna 1992 jsem měl poslední představení Mozart v Praze. Druhý den jsem nastupoval jako pravá ruka u Williama Lobkowicze, který právě zahajoval
restituci majetku rodu Lobkowiczů.
- Jak jste se pak dostal ke golfu?
Poté, co jsem tanec opustil, vrhl jsem se na byznys. V roce 1993 jsem získal titul MBA na Rochester Institute of Technology. Chvíli jsem pracoval v USA v Pepsi a pak u nás v Pepsi jako marketingový manažer. Jednoho dne vstoupili do mé kanceláře pánové Havlena a Pávek s tím, že dostavují golfové hřiště na Karlštejně a protože golf i Pepsi jsou v ČR nové, musíme spolupracovat. Nakonec jsem jim nějaké peníze na tři roky odsouhlasil. Po podpisu smlouvy mě představili místnímu profesionálovi Slávovi Syřištěmu, který mě vzal na driving. To byl můj první kontakt s golfem.
- Jaké byly následující kroky?
Sláva se mě ptal, jestli jsem dělal nějaký sport, řekl jsem, že lyžování a tenis. O tanci nepadlo ani slovo. On na to, že když jsem hrál tenis, určitě mi to půjde. Poprosil jsem ho, zda by párkrát neukázal, jak se švihá, a já to po něm zopakuji. To ho trochu naštvalo, ale byla to běžná praxe tanečníka a choreografa. Švih jsem zopakoval poměrně věrohodně, což tanečník po choreografovi musí, a navíc hned první rány letěly vzduchem a rovně. Asi po pěti odpalech se Sláva urazil a řekl, ať z něj nedělám blbce, když to normálně hraju. A že potřebuje, abych hrál za klub. Šli jsme na kafe a později se z nás stali přátelé.
- Říká se, že někoho golf neosloví, jiný se stane pacientem. Podle všeho, vy jste byl druhou možností…
Přesně tak. Za týden mě Sláva seznámil s Alexem Čejkou a byl z toho doslova letmý start. Fascinovalo mě to, že mohu těžit z pohybové průpravy, že mi to jde skoro samo, že mi vše přijde logické a že to můžu dělat až do smrti. Golf mě strašlivě chytil, zcela jsem se položil do samostudia a chtěl všechno dohnat. V Americe jsem koupil a přečetl desítky knih od historie po metodiku. Postupně jste se propracoval až mezi nejlepší české profesionály.
- Jaká to byla cesta?
Vnitřně to byla příjemná cesta, poznávací a odměňující se vším všudy. I se slepými uličkami, prohrami a zklamáními. Vnější atributy často příjemné nebyly. Až do roku 2005 jsem normálně pracoval, končil jsem tehdy jako generální manažer a viceprezident marketingu pro Evropu u švýcarsko-americké investiční firmy, trénoval jsem zhruba dvakrát týdně po večerech, víkendy jsem trávil na turnajích a na větší turnaje a reprezentační akce jsem si bral dovolenou. Měl jsem handicap 0 nebo 1, což považuju za největší “herní” úspěch – mít při práci takhle nízký HCP. Naučilo mě to efektivně trénovat a vytvořit si dobrou herní strategii.
- Vaše jméno se začalo objevovat i v médiích…
Deset let jsem žil s Luckou Borhyovou a bulvární média mají v popisu práce psát cokoliv o lidech, jako je ona. V té době mi bulvární média vytvořila image “známého a úspěšného profesionálního českého golfisty”, za což jsem schytával své od spousty lidí v golfu, od profíků. Navíc tahle medializace mi komplikovala práci, a protože byl golf tehdy na vzestupu, každý si o něm chtěl povídat. I na obchodních jednáních. Tato schizofrenní situace mě vedla k rozhodnutí, abych se dal na podnikání v golfu a založil jsem firmu Ingolf. Organizovali jsme akademie, turnaje, vzdělávací akce a zavedli golf do několika škol. Až o rok později jsem vstoupil do PGA.
- Nakolik těžké pro vás bylo rozhodování mezi kariérou hráče a trenéra?
Dilema trenér, nebo hráč jsem prakticky nikdy neřešil. Ano, někdy v letech 2003–2004 jsem zvažoval, že zkusím štěstí se živit hrou na European Tour. Chvíli jsem tomu dával víc, než bylo asi zdrávo. Sice jsem dva roky nezahrál přes 75 ran, ale potřebná délka mých ran byla nakonec prakticky jediným, ale neřešitelným problémem. Ani o tom, že bych se stal trenérem, jsem nepřemýšlel. Hra byla vždy koníček. Vlastně až do teď, kdy na seniorském kolbišti už délka mých ran není problémem ani ve světovém měřítku.
- Ve vaší režii se v Česku odehrály akce jako International GolfWeek s řadou zajímavých osobností. Jak jste se k tomu dostal?
Cílem projektu International GolfWeek bylo pomoci českému golfu a zpopularizovat ho mimo golfovou obec. Na PGA konferenci v Mnichově roku 2005, kde bylo 1800 profíků z celé Evropy v hledišti a na jevišti samé hvězdy, mezi nimi Hank Haney, tehdejší kouč Tigera Woodse, mě napadlo vytvořit něco, co by vzalo golf z prostoru “uvnitř provazů” a ukázalo ho lidem, kteří stojí “vně”. A tak jsem ještě v Mnichově pozval Hanka a taky Fanny Sunessonovou, caddy slavného Nicka Falda, na 1. ročník International GolfWeek. Doma jsem propracoval projekt, sehnal peníze a bylo to.
- To vypadá, jako když to šlo skoro samo. Pravda, nebo jen zdání?
To druhé. Kromě Alexe Čejky jsem znal v mezinárodní golfové branži už jen jediného člověka – Alexova manažera Richarda. Tak jsem ho pozval také. Reklamu na akci jsem udělal adekvátní, profíkům nabídl seminář s Haneym a Sunessonovou, federaci Haneyeho na setkání s reprezentací. Ani PGAC, ani ČGF vůbec nezareagovali, prý nečekali, že vůbec Hank přijede. Nakonec na Hanka a spol. na Karlštejn přijela zhruba třicítka úplně různorodých lidí. Na malé Jessice Kordové a juniorovi Romanu Svobodovi předváděl Hank, jak trénuje, Fanny odtajnila strategii přímo na hřišti. Nevydělali jsme ani korunu, ale bylo to skvělé a čekali jsme ohromnou vlnu zájmu další rok. Ale nepřišla.
- Co bylo dál?
Na třetí International GolfWeek se nám podařilo získat hvězdného Ernieho Else. Nad požadovanou cifrou se mi sice protočily panenky, ale nakonec jsme to zvládli se záštitou Mirka Topolánka. Rozpočet akce byl 15 milionů korun. Mysleli jsme si všichni, že už nás čekají jen světlé zítřky, mezinárodní ohlas byl asi dvacetkrát větší než český, ale vše nakonec skončilo na neochotě marketingových partnerů ji podpořit. Navíc už se začínalo mluvit o krizi.
- Kromě hraní, trénování golfu a pořádání akcí jste překládal i golfové texty a knihy. Jak jste se k tomu dostal?
Oslovil mě Jarda Bartůšek z Kargomedia. Byla to skvělá zkušenost. Miluju knihy, studium, spolehlivé informace a vědění. A taky vděčnost lidí, kteří nevládnou jazykem, za to, že si mohli přečíst třeba Malou červenou knížku Harveye Pennicka. Ale v reálu to bylo peklo. Deset hodin denně v práci, pak trénink a pak překlad. Když jsem dokončoval noc před termínem překlad Velké encyklopedie golfu, asi 600 stránek, ve tři ráno jsem usnul v kanceláři na klávesnici.
- Od devadesátých let přibývala i golfová hřiště v Česku. Které si vás získalo nejvíc?
Karlštejn. Bylo moje první a hned jsem měl kliku, že také jedno z nejlepších. Léta jsem za Karlštejn hrál, pomohl jsem mu vyhrát dva tituly v lize, a když jsem začal pořádat IGW, tak byl Karlštejn jasná volba. Dokonce jsem vyhrál historicky první mistrovství klubu, v roce 1995. Mám rád hřiště, která mají logiku, vyžadují kvalitní strategii a na nic si nehrají.
- A které hřiště vás nejvíc oslovilo za hranicemi?
Jsou golfová místa, která prostě nejde nemilovat. Valderrama bylo první extraligové hřiště, co jsem hrál. Teeth of The Dog v Dominikáně je skvost z TOP 10 na světě. Spousta areálů ve Skotsku je součástí “povinné četby”, třeba North Berwick, Lundin GC a pochopitelně Old Course v St Andrews. Loni jsem se totálně zamiloval do Kingsbarns. A potom je Augusta National. Měl jsem to štěstí, že jsem tam byl asi pětkrát a podíval se na Masters.
- Jaký je váš pohled na současnou světovou golfovou scénu. Mění se?
Mění se skoro všechno. Nejvíc ekonomika turnajů, které se stávají platformou pro komunální podporu či charitativní prezentaci hlavních partnerů. U hráčů se změnil a mění přístup k tréninku, k fitness, ke stravování, na každý detail existuje odborník. Hráč musí uživit tým lidí.
- Může vůbec takový tým uživit?
Na začátku kariéry stojí pragmatický výpočet. Kolik stojí sezona na European Tour? Třeba 120 tisíc eur. Kolikátý musíš skončit, aby sis vydělal 120 tisíc? Třeba kolem 90. místa. Jaké průměrné roční skóre musí zahrát 90. hráč? Aha, 69,6 rány. Jsi schopen takové skóre, radši o půl rány lepší, zahrát? Pokud ano, má smysl to zkusit. Pokud ne, je nějaká naděje, že se to povede do tří let? A máte jasno. V golfových zemích jsou lidí s handicapem nula tisíce, a přesto málokdo uvažuje o riskantním povolání profesionálního golfisty. Profi hrou se solidně živí asi 500 lidí na světě.
- Nakolik je reálné, aby se na světovou scénu propracoval i český hráč? Zatím se to podařilo pouze Kláře Spilkové…
Je to reálné. Musí ale přestat poslouchat české okolí, které ho plácá po zádech, když vyhraje jako jednooký mezi slepými. Musí přestat pochybovat, musí přestat neustále měnit švih každou sezonu. Musí najít svou cestu. Nepotřebuje studovat v Americe, nepotřebuje drahého trenéra z ciziny. Potřebuje manažera nebo spíš člověka, který mu umí poradit. Potřebuje být trochu samorost, nezlomný, hladový a s jediným cílem, jemuž vše obětuje. A musí trénovat mnohem víc než současná česká špička. A ještě něco – dokud se nebude o golfu psát normálně a pozitivně i v běžných médiích, budeme mít my všichni uvnitř téhle golfové “rezervace motýlů” hodně těžký život.
- Proč se golfu u nás ani po třiceti letech stále ještě nepovedlo zcela vyloupnout z jakési izolace?
Chybí opravdu vehementně aktivní působení ČGF a české PGA a dalších subjektů do negolfových médií, chybí propagace “produktu”, jako to dělají jiná sdružení. Golf potřebuje ostřílené odborníky na marketing a PR a nechat je léta pracovat. Dnes nestačí čekat, že lidé sami přijdou, na to má golf v ČR příliš pošramocenou pověst. Hodně signálů ukazuje, že to, čím se český golf rád prezentuje, je pro “negolfové” lidi spíš odstrašující. Je chybou říkat, marketing budeme dělat, až si na něj vyděláme. To je nesmysl. Marketing a PR jsou stěžejní investicí. Po provozní stránce je asi největším problémem to, že management areálů u nás se snaží za šest měsíců vydělat na celý rok provozu, a tak jsou ceny jinde, než by měly být. A další průšvih má historické kořeny. Hřiště nepatří členům klubu, ale nějakému majiteli.
- V jakém stavu je tedy český golf?
Myslím, že se pomalu vytěsňují takové ty zběsilé modely a osoby a začínáme všichni jaksi z gruntu. Myslím, že pomalu svítá. Začíná se objevovat čím dál více lidí, kteří vědí, že není třeba nic vymýšlet, stačí se podívat tam, kde už to dělají sto let a funguje to. Nebo si nechají poradit. Lidí “tam venku”, kteří mají správný pohled na golf, je tragické minimum. A lidí uvnitř rezervace, kteří opravdu problematice rozumí, také není dostatek. V očích normálních lidí “tam venku” ale budeme těžko reformovat obraz, který za posledních 25 let vytvořil golfu bulvár za pasivního přihlížení zodpovědných osob, jež tomu měly rozumět, ale nerozuměly, nebo nehnuly ani prstem, aby se z golfu nestala nesportovní a příjemná kratochvíle bohatých podnikatelů a celebrit. To je totiž v kostce to, co si o golfu myslí “běžný Josef Novák”.
- Jaké jsou podle vás vztahy mezi ČGF a PGA, v nichž to v minulosti skřípalo?
Hodně se zlepšují. Mám z toho velkou radost. Vrcholným organizačním orgánem v zemi je federace a vrcholným odborným orgánem je PGAC. Proto se tyto dvě organizace musí naučit spolu žít a respektovat se. Kvalitní symbióza je nezbytná, protože golf je olympijským sportem, což mu může mezi negolfovou veřejností a médii hodně pomoci.
- V čem spočívá vaše činnost v PGA, co byste chtěl změnit?
Jsem manažerem vzdělávání PGAC. Zajišťuji hladký průběh akcí, které dovnitř organizace a částečně i navenek poskytují osvětu, vzdělávání a informace. Toho, co
není moc vidět, je víc než toho, co asi každý zná či tuší.
- Ještě na závěr, máte nějaký dosud nenaplněný golfový sen?
Je jich víc, ale vyberu jen pár. Udělat ze své akce nazvané Středoškolský pohár, kterou jedinou ještě držím při životě i po třinácti ročnících, celoevropskou několikadenní akci. V roce 2020 chystám překvapení. Moc rád bych taky, aby se povedlo z českého přelomového produktu kombinujícího vozík a bag nazvaného Decolt udělat světový hit. A poslední sen je hrát se svými třemi dětmi ve flightu a prohrát těsně se všemi po jejich skvělých ranách na poslední jamce.
Připravil: Petr Pravda. Foto: Ondřej Pýcha
