Často mnoho týdnů příprav a usilovného tréninku, a pak o všem rozhodne pár hodin. Jeden závod, jeden zápas nebo třeba golfové kolo. Tlak na špičkové sportovce je obrovský a zvládnout ho není ani trochu jednoduché. Často je to jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivní výsledek. I proto má každý svůj postup, jak se připravit. Michael Phelps obvykle ještě zvýšil tréninkové dávky a snažil se vizualizovat svůj výkon. Serena Williamsová k sobě zase na kurtu neustále mluvila.
„Dnes to bylo jen v mé hlavě,“ slýcháme dost často od špičkových sportovců po tom, co v klíčovém momentu nepodají výkon, jaký sami od sebe očekávali. Není totiž žádným tajemstvím, že fyzická příprava – ať jde o jakýkoli sport – je jen jednou z částí toho, co ovlivňuje náš sportovní výkon. Lidské tělo je totiž velmi komplikovaný „stroj“, aby svaly dělaly, co mají, to, co si pamatují, potřebují ještě podporu mozku. Bez něj je každý trénink vlastně k ničemu. Protože pokud není sportovec v celkové mentální pohodě, pak mu sebelepší trénink nepomůže.
Jsou sporty, kde hraje psychika větší roli než jindeA to má tu výhodu, že má na hřišti deset spoluhráčů. V individuálních sportech je tlak jiný, hráč ví, že je na to sám. Před pár lety odpovídal golfista Lee Westwood pro náš časopis a mluvil o tom, jak zvládnout na hřišti chvíle, kdy se hra „rozsype“ a prostě se nedaří. „Každý z hráčů má několik různých rutin, které si opakuje. Ty mají za cíl ho zklidnit, ale i srovnat některé nedokonalosti v jeho hře. Zkusíte první, druhou, pátou. No, a pokud to nepomůže, začnete přemýšlet o tom, že budete v pátek doma s rodinou. A to také není vždy k zahození,“ říkal Lee Westwood s trochou nadsázky. Nicméně i z toho je patrné, jak klíčová je psychika během sportovního výkonu. Možná se bude zdát, že amatéry nic takového zajímat nemusí. Jenže tak to vždycky není. I my chceme podat co nejlepší výkon, sice se pravděpodobně nemůžeme srovnávat se sportovními špičkami, ale chceme mít aspoň pocit, že jsme ze sebe dostali to nejlepší. Takže vyzkoušet něco z postupů sportovních ikon se může docela hodit. Protože, stejně jako oni, i my chceme podat nejlepší výkon, jakého jsme schopni.
Jak pracovat s psychikou
U profesionálních sportovců je na psychickou stránku kladen velmi velký důraz. Už dávno se ví, že dobrý výkon není jen o fyzickém drilu. A tak je dnes naprosto samozřejmou součástí každého týmu kolem sportovce hned několik psychologů, mentálních koučů a dalších profesí, jejichž hlavním úkolem není budovat svaly, ale posilovat zejména psychickou odolnost a pomáhat sportovcům najít pozitivní motivaci. Samozřejmě, každý jsme jiný, a co vyhovuje jednomu, může druhého zcela vyvést z rovnováhy. Každý se ale snaží najít takový přístup, který mu bude pomáhat, protože bez toho to prostě nejde.
Základem bývá obvykle mentální trénink, což je cvičení, které s pomocí různých technik pomáhá soustředit se na jednotlivé aspekty svého výkonu. Například fenomenální plavec Michael Phelps byl vždy proslulý svou neuvěřitelnou pílí a pracovitostí. Dokázal trénovat víc a intenzivněji než ostatní. U většiny sportovců trenéři obvykle před závody ordinují menší tréninkové dávky, aby si tělo mohlo odpočinout. Phelps k tomu přistupoval opačně a mnohdy těsně před závody ještě přípravu zintenzivnil. Dodával si tím sebedůvěru a větší jistotu. Ale nezůstával jen u toho, několikrát prozradil, že mu pomáhá technika vizualizace. Jednoduše si ve své hlavně představuje svůj závod – snaží se vybavit si, jak se bude pohybovat jeho ruka, jaké svaly budou zapojené a jak to bude vypadat. V podstatě si přehrává v hlavě „film“ se svým závodem, ovšem s velmi detailními záběry. V bazénu jej pak zkoušel zopakovat. Díky tomu dokázal zůstat i při vypjatém závodu klidný a soustředěný, jednoduše plaval tak, jak viděl ve své hlavě, a soustředil se právě na vizualizaci svého výkonu.
Vizualizace byla oblíbené technikou také Sereny Williamsové, která ji ale využívala spíše na kurtu. V okamžicích, kdy se jí nedařilo. Snažila si přehrát nepovedený úder v podobě, jak měl původně vypadat. Jako povedený. Stejně používá techniku vizualizace také mnoho špičkových golfistů, například Rafa Cabrera-Bello se po zkaženém úderu někdy vrátí na místo odpalu a zahraje cvičný švih. Po něm se ale dívá za imaginárním míčkem a představuje si jeho dráhu i dopad, tak jak chtěl ránu původně zahrát. Ostatně i tohle je jedna z metod, které doporučují golfoví trenéři i amatérům.
Mnoho sportovců nedá dopustit na meditaci. Tento pojem známe spíše z náboženských knih, ale ve skutečnosti má své důležité místo i ve sportu. Velkým propagátorem meditace ve sportu je legendární americký basketbalový trenér Phil Jackson, který tuto techniku začal výrazněji využívat už někdy v devadesátých letech minulého století. Dokázal své svěřence přivést k celkem šesti titulům NBA, takže se zdá, že jeho metody fungovaly o něco lépe než v případě fotbalového kouče Františka Straky. V meditaci v Jacksonově pojetí není třeba hledat žádné esoterické pobláznění. Snažil se v podstatě přimět hráče svého týmu k tomu, aby se na chvíli zastavili a začali přemýšlet o svých pocitech. Učil je, že i negativní pocity se dají proměnit v pozitivní motivaci – strach z prohry je přirozená věc, každý ho může zažít. Ale spíše než jej popírat, vyhýbat se mu, učil Jackson hráče během meditace tuto myšlenku uchopit, akceptovat, aby se jí následně mohli zbavit.
Meditace tak může pomáhat sportovcům zbavit se negativních myšlenek a nalézt v sobě pozitivní motivaci. Pomáhá, že na svoje pocity můžeme při meditaci koukat z pozice pozorovatele. Někdy si tak začneme mnohem lépe uvědomovat nejen svoje slabiny, ale i silné stránky. Sportovcům meditace pomáhá dosáhnout tak zvaného „flow“, tedy stavu, kdy dokáže z hlavy pustit vše negativní a soustředí se plně na svůj výkon. Pokud zůstaneme u basketbalu, Jacksonem propagovanou techniku přijal za svou LeBron James, který ji praktikuje pravidelně. Prohlašuje, že díky meditaci může zůstat na hřišti za všech okolností soustředěný a klidný, což mu pomáhá vyrovnat se se stresem plynoucím z očekávání. Ta jsou v jeho případě obrovská, nejen od diváků, ale i od něho samotného.
Kdo jiný než já
Bývalá světová tenisová jednička, Češka Petra Kvitová, rozezněla češtinu na kurtech celého světa. Svým zvoláním „Pojď!“ se hecovala k lepším výkonům. Tento přístup označují psychologové jako pozitivní „self-talk“ či afirmace a je to jedna z velmi oblíbených technik celé řady sportovců. Již zmíněná Serena Williamsová si během čtyřhry v krizových momentech například říkala: „Nezáleží, jak hrají ostatní, ale já na své části kurtu už prostě chyby dělat nebudu.“ Často si sám se sebou na kurtu povídal také Pete Sampras, držitel čtrnácti grandslamových titulů. Mikrofony například zachytily, jak si při jednom ze zápasů říká: „Poslední bod už nezměníš, ale na tom nezáleží. To, oč jde, je tenhle bod,“ případně: „Je to úplně v pohodě, stačí víc agresivity do nohou.“ Slabost tenistů pro „self-talk“ možná pramení z toho, že – jak prohlásil Andre Agassi – tenisová dvouhra je jeden z nejosamělejších sportů vůbec.
Skutečným mistrem této sportovní samomluvy byl ale fenomenální boxer Muhammad Ali. V jeho případě šlo o jakousi kombinaci meditace a pozitivní afirmace, když se před zápasem snažil soustředit a pravidelně si opakoval: „Jsem nejlepší a největší boxer všech dob!“ případně si připomínal, že je mladý, krásný, a především velmi rychlý. „Já přece nemohu být poražen,“ zapsal si do své hlavy ještě předtím, než vstoupil do ringu.
Především si věřit
Jít na hřiště s pocitem, že dnes nebude výkon stát za nic, není dobrý nápad. Podobně jako v případě Muhammada Aliho je jedním z klíčových faktorů, na které se soustředí týmy kolem sportovců, budování sebedůvěry. V jeho případě se to skutečně povedlo, sebevědomí z něj vyzařovalo nejen v ringu, ale kdekoli se objevil. Z každé promluvy, z jeho gest bylo zřejmé, že si opravdu věří. Samozřejmě, že kromě jeho vlastní psychické pohody to byl i faktor, který dokázal vstup do ringu soupeřům hodně znepříjemnit. Protože charisma Aliho osobnosti bylo takové, že nutně muselo v soupeřích vyvolávat poraženecký pocit.
Mohlo by se zdát, že několikanásobný mistr světa či vítěz Grand slamu o sobě snad ani pochybovat nemůže. Ale opak je pravdou, právě špičkoví sportovci si často až bolestivě uvědomují své slabiny a nedokonalosti. Vraťme se ještě k basketbalu, dnes je Michael Jordan řazen k nejlepším basketbalistům všech dob. Ovšem ve druhém ročníku střední školy byl vyřazen z týmu, protože se trenérům nezdál dost dobrý. Byla to pro něj obrovská rána, jiní by se z toho možná zhroutili, ale Jordan se naopak zapřel a z neúspěchu udělal zdroj vlastní motivace. Začal velmi tvrdě dřít, trénoval každý den více než ostatní, a to mu zůstalo i po celou dobu jeho hvězdné kariéry.
Ale stejně potřeboval drobnou pomůcku, aby si skutečně věřil. A tak po celou dobu své kariéry nosil pro štěstí pod oficiálními šortkami ty, které měl ještě ze své univerzity v Severní Karolíně. Již několikrát zmíněná Serena Williamsová nosila po vítězném zápase stále stejné ponožky, dokud vyhrávala, neměnila je. A baseballista Wade Boggs zase trval na tom, že před každým zápasem musí dostat celé kuře.
Dřina, dřina a dril
Možná to bude znít paradoxně, ale pro celou řadu sportovců je právě extrémní nasazení, každodenní tvrdá dřina a rutina cestou, jak srovnat svou vlastní psychiku. Jedním z nejznámějších sportovních dříčů je pravděpodobně Tiger Woods, jakkoli již dnes přiznává, že není ani zdaleka tak zaťatý, jako byl dříve. Jeden z dnešních špičkových hráčů, který se s ním utkával ještě na juniorských turnajích, vyprávěl o tom, jak jeden z takových turnajů zcela spláchla průtrž mračen. Všichni byli promočení a choulili se v klubovně. Jenom Tiger Woods se svým otcem odpalovali v padající tmě další a další míče na driving range.
Velmi náročnou rutinu před soutěžním kolem si Woods ordinuje dodnes. Na cvičné plochy obvykle doráží přibližně hodinu před svým startovním časem. Během té doby jej čeká neuvěřitelná série úderů – začíná nejprve třiceti devíti krátkými ranami. Testuje svoje wedge a kombinuje chipy, pitche a bunker shoty. Následuje osmnáct míčků zahraných wedgí v kombinaci plného a polovičního švihu a deset osmičkou železem. O jeden míček méně zahraje dlouhou čtyřkou železem, čtyři pak pětkou dřevem a šest trojkou dřevem. Nakonec přichází ke slovu jeho driver, odpálí s ním tři míče. Máte pocit, že tím je u konce? Běžný hráč možná ano, ale Woods se vrací k osmičce železu (tři rány), wedgím (pět ran) a trojce dřevu (dvě rány). Pak znovu bere do ruky driver, ale jen na dvě rány, a poté jedna z jeho největších zbraní – wedge a chipování.
A samozřejmě před samotnou hrou se ještě staví na putting greenu. Odehraje minimálně dvacet, ale obvykle více puttů z různých vzdáleností. Zkouší puttovat na 12 stop (3,5 metru), ale i 60 stop (18 metrů). Při těchto úderech je zcela soustředěný a obvykle nemluví ani se svým caddym. Prostě hraje jeden míček za druhým, většinou v sériích po šesti.
Text: Jan Lodl