To říkával o hřišti Pinehurst jeden z nejlepších golfistů počátku 20. století Laurie Auchterlonie. A mnozí mu stále dávají za pravdu.
Ikonické hřiště Pinehurst je totiž považováno za místo, kde má své kořeny – a stále vzkvétá – americký golf. Čemu slavný resort vděčí za to, že již století a čtvrt nepřestává fascinovat svět golfu?
5000 akrů za 5000 dolarů
Příběh golfového komplexu Pinehurst se začal psát v roce 1895, kdy bostonský filantrop a magnát v byznysu sycených limonád James W. Tufts hledal místo pro svůj druhý dům, který by využíval v období drsných novoanglických zim. Florida, kterou by nejspíš zvolil dnes, byla v době před vynálezem automobilů a letadel příliš daleko, a proto se rozhlížel v Severní Karolině.
Po několika týdnech křižování napříč centrální částí státu v luxusním povoze taženém čtyřspřežím se mu zalíbil volný pozemek o rozloze 5000 akrů zhruba mezi městy Charlotte a Fayetteville. Kdysi tam rostl borovicový les, avšak stromy byly pokáceny na stavební dřevo a pustá krajina s písečnými dunami působila dost nevábně. Když Tufts pozemek koupil za cenu jednoho dolaru za akr, místní lidé se smáli jeho extravaganci. Nikdo tehdy netušil, že tato část Severní Karoliny známá jako Sandhills, jejíž podobu zformovaly písečné duny vytvořené v prehistorickém období ustupujícími oceány, má písčitou půdu ideální pro golfová hřiště. Dnes jich v této nevelké oblasti najdete více než padesát.
Hosté pálí míčky na sousedovy pastviny
Tufts si na projekt kompletní proměny pozemku a výstavbu rozlehlého komplexu několika domů pro desítky hostů najal slavného krajinného architekta Fredericka Olmsteda, který vytvořil například podobu newyorského Central Parku. Areálu se zpočátku říkalo Tuftown, ale když Olmsted nechal zasadit neskutečných 225 000 stromů, přejmenovali ho na Pinehurst.
Součástí honosného sídla byly mimo jiné dostihové dráhy – oblíbená kratochvíle bostonské smetánky. Na golf Tufts vůbec nepomyslel až do té doby, než mu soused poslal dopis se stížností, že někteří z hostů na Pinehurst pálí nějaké bílé míčky až na jeho pastviny a ruší tím krávy. A tak Tufts zjistil, že jeho přátelé touží provozovat ten podivný skotský sport a nechal přistavět devítijamkové hřiště.
PR zajistil Harry Vardon
Tuftsova devítka, která je základem současného Pinehurst No. 1, vznikla v roce 1897. Jak bylo tehdy zvykem, měla písečné greeny, neupravené fairwaye a byla dlouhá jen 2341 metrů. Dnešní optikou byste si ji možná spletli s pastvinou pro dobytek, avšak tehdejší návštěvníci Pihehurst jásali nadšením. Golf byl totiž mezi zazobanými Američany nejnovějším výstřelkem.
První (šestijamkové) hřiště v USA spatřilo světlo světa v roce 1886 v Yonkers ve státě New York a popularita nového sportu se na přelomu 19. a 20. století šířila rychlostí stepního požáru. Pinehurst, kde mezitím vyrostl velký hotel, se stal epicentrem plamenů. Vděčil za to do značné míry golfistovi Harrymu Vardonovi. Legendární Angličan z ostrůvku Jersey byl již trojnásobným šampionem British Open, když v roce 1900 přijal pozvání na exhibiční tour po Spojených státech, během které jen tak mimochodem vyhrál U. S. Open. Vardon si zahrál také v Pinehurst a následně prohlásil, že se mu hřiště opravdu moc líbí. Jeho slova otiskly sportovní rubriky snad všech relevantních novin a to stačilo k zajištění skvělého PR – hosté se začali hrnout.
Skotské know-how
Mezi návštěvníky byla celá řada významných a zámožných mužů, kteří absolvovali několik lekcí, golfu ihned propadli, nakoupili si hole a odjeli pevně rozhodnuti založit klub a postavit hřiště poblíž svých domovů. V roce 1901 se v Pinehurst hrál první významný turnaj – United North and South Amateur Championship.
Pro budoucnost resortu byla nicméně mnohem důležitější jiná událost z předchozího roku: Tufts zlanařil mladého skotského golfistu Donalda J. Rosse, aby se stal ředitelem Pinehurst. V té době se veškeré hole a míčky pro golfu chtivé Američany dovážely z Anglie a Skotska. Vybavení brzy následovalo know-how a Ross, který původně podepsal smlouvu na jeden rok, v Pinehurst zůstal až do své smrti v roce 1948. Mezi povinnosti ředitele tehdy patřilo designování hřišť a právě v tom, jak se ukázalo, měl neobyčejný talent jako od Boha.
Postavil 400 golfových hřišť
Mezi první Rossův úkol patřilo předělat několik nevýrazných jamek a přidat druhou devítku. Brzy se stal vůbec prvním „full-time“ architektem golfových hřišť, kterých v následujícím téměř půl století postavil neskutečných čtyři sta, včetně například Seminole v North Palm Beach na Floridě, Oak Hill v Rochesteru, Inverness v Toledu, Oakland Hills v Birminghamu nebo Scioto v Columbu – ta všechna patří mezi nejlepší na americkém kontinentu. Jeho mistrovským dílem je však bezesporu Pinehurst No. 2 uvedené do provozu v roce 1907. Ross pracoval instinktivně a vycházel přitom ze stylu hřišť, na kterých hrával v okolí svého rodného skotského Dornochu. Byl puntičkářský a trpělivý, věnoval maximální pozornost každému detailu, donekonečna upravoval i ty nejmenší terénní nerovnosti. Prováděl jen minimum zemních prací a zároveň využíval přírodní prvky ke zvýšení dramatického dojmu. Všechny bunkery vypadaly přirozeně, jako součást krajiny. Jeho specialitou se staly tzv. „crowned greens“ (nebo také „turtleback greens“), které se svažují směrem k okrajům a pokud míček nepřistane v těsné blízkosti jamky, odkutálí se z greenu až za jeho okraj. Následný chipping z níže položeného bodu je pak extrémně obtížný. Golfista Johnny Miller jednou prohlásil, že zahrát dobře na green v Pinehurstu je totéž jako „posadit“ míček na zaoblenou střechu vozu VW Brouk.
Mimochodem Donald Ross vymyslel vůbec první driving range. Jeho odpališti, které vybudoval na volném prostoru nedaleko klubovny, se začalo přezdívat Maniac Hill, protože dosud nikoho nenapadlo trénovat samotné odpalování míčků do otevřeného pole bez jamky.
No. 2
Když Ross dokončil „pinehurtské“ No. 1, které je dnes oblíbené zejména mezi ženami, Tufts byl velmi spokojený a požádal Skota, aby postavil druhé, třetí a čtvrté hřiště. Ten souhlasil a začal na nich průběžně pracovat. Občas nějakou jamku přidělal a jinou zrušil, občas nějakou přeřadil z jednoho hřiště do druhého a No. 2, No. 3 a No. 4 se tak různě proplétala a průběžně měnila podobu. Zpočátku měla všechna hřiště písčité greeny, které teprve ve 30. letech postupně začaly nahrazovat travnaté. No. 2 získalo více méně současnou podobu v roce 1935, byť Ross ho za skutečně hotové nikdy nepovažoval a až do konce života prováděl drobné úpravy. Tady změnil tvar a pozici bunkeru, tam na strategickém místě zasadil strom. Hřiště je velmi ošidné, přestože na první pohled působí poměrně pohodovým dojmem. Nepříjemnosti jsou nenápadné a zůstávají skryté, dokud se neocitnete v jejich bezprostřední blízkosti. Široké otevřené fairwaye lemují vysoké cedry, borovice, duby a javory. Prostor je přehledný, jen výjimečně se zde ztratí míček. Zrada v podobě crowned greens a zvlněného terénu přichází až v blízkosti jamek. Bunker bývá u většiny z nich jen jeden, ale situovaný tak, že každému spolehlivě zkomplikuje život.
Greeny pak často obklopuje drsná tráva stejně děsivá jako její název – eragrostis carunta. Indiáni jí říkali tráva lásky, ale to rozhodně nebyl výraz náklonnosti: její stonky totiž připomínají tenké bambusy propletené jeden do druhého a nahodile zapíchnuté do měkké písčité půdy, kde sveřepě brání odpálit golfový míček. Kdokoli na No. 2 zahraje svůj hendikep, může si gratulovat.
Deváté hřiště postavil Jack Nicklaus
Počátkem 50. let, tedy nedlouho po Rossově smrti, ve Spojených státech prudce vzrostl zájem o golf. Způsobila to souhra několika okolností – televizní přenosy turnajů, nepřehlédnutelná a všudypřítomná skupina fanoušků Arnolda Palmera nazývaná „Arnie’s Army“ a fakt, že golf hrál oblíbený prezident Dwight Eisenhower. Hotely u Pinehurst praskaly ve švech, tee time bylo třeba objednávat se stále větším předstihem, a tak se majitelé rozhodli přidat další hřiště. No. 5 postavil v roce 1961 Ellis Maples, syn původního správce celého komplexu a žák Donalda Rosse. V roce 1979 se Pinehurst rozšířil o No. 6, které vybudovali bývalý profesionální hráč George Fazio se svým synovcem Tomem. Pětka a šestka na rozdíl od původních Rossových designů působí více „parkovým“ dojmem a mají větší počet bunkerů. Pinehurst No. 7 vzniklo v roce 1986 podle návrhu Reese Jonese v místech, kde bývala zapomenutá Rossova devítka pro zaměstnance. Pinehurst No. 8, které projektoval opět Tom Fazio, bylo slavnostně otevřeno v roce 1996 při příležitosti 100. výročí založení zdejšího golfového klubu. Deváté hřiště, jež před několika lety rozšířilo komplex do současné podoby, postavil v roce 1988 Jack Nicklaus jako privátní National Golf Club jen pár set metrů od No. 7. Když ho provozovatelé Pinehurst koupili, stalo se z něj No. 9.
Tento obchod už ale nerealizovala rodina Tuftsových, která resort v roce 1970 prodala Malcolmu McLeanovi, velkopodnikateli v mezinárodní dopravě, který se proslavil vynálezem standardizovaného přepravního kontejneru. McLean o dvanáct let později Pinehurst prodal bankovnímu syndikátu. Od něj pak komplex koupil Robert H. Dedman, zakladatel společnosti ClubCorp, která je největším vlastníkem a provozovatelem golfových klubů ve Spojených státech, kde vlastní přes dvě stě hřišť. Dedmanova rodina později ClubCorp prodala, ale Pinehurst si ponechala.
Klubovna připomíná golfové muzeum
Pokud se do Pinehurst někdy podíváte, určitě si prohlédněte klubovnu, která připomíná golfové muzeum. Nepřehlédnutelným monumentem je bronzová socha Payna Stewarta u 18. jamky hřiště No. 2. Zobrazuje golfistu balancujícího na jedné noze v originálním vítězném gestu, které právě zde předvedl po vítězném šestimetrovém birdie, jež mu zajistilo titul na U. S. Open 1999. O necelé čtyři měsíce později Stewart zemřel při leteckém neštěstí.
Komplex v Severní Karolině hostil množství prestižních turnajů včetně U. S. Open (3x), PGA Championship, Ryder Cup, Tour Championship nebo U. S. Women’s Open. Pinehurst Resort and Country Club tvoří devět regulérních hřišť – plus jedna devítka –, která mají nezvykle místo jmen pouze čísla. Nejznámější je Pinehurst No. 2, které mnozí experti považují za jedno z vůbec nejlepších hřišť na celém světě. Právě na něm se odehrály zmíněné tři ročníky U. S. Open a právě na něj se turnaj vrátí napřesrok a potom v letech 2029, 2035, 2041 a 2047.
