Na skialpových lyžích zažijete na Ještědském hřbetu jedinečný zážitek, protože budete většinou sami, ačkoliv nedaleko pod vámi budou proudit pěší výletníci a běžkaři. Potkáte nejspíš jen skupinky turistů na sněžnicích. Celková délka je 35 kilometrů, převýšení 1200 metrů nahoru i dolů. Ještědský hřeben se táhne od severu k jihovýchodu, od Jítravského sedla nedaleko německých hranic přes Ještěd do údolí Mohelky u Hodkovic. Od začátku do konce! To je předsevzetí na víkendovou lyžařskou túru.
Jítravské sedlo (424 m) je skutečným začátkem Ještědského hřbetu. Na starších papírových mapách tudy prochází červená hřebenovka z Lužických hor na Ještěd. Jenže byla postavena rychlostní silnice a značkaři svádějí turisty raději dolů do Jítravy / Deutsch Pankraz, aby mohli komunikaci bezpečně přejít.
Z vesnice tedy vyjdeme po neznačené cyklostezce do sedla a lesními cestami víceméně podle citu stoupáme hřebenem ke skále Havran. Držíme se na širokém hřebeni a dojdeme na dvojvrcholový Jítravský vrch / Schwamberg (651 m). Ve stejném směru pokračujeme na rozcestí červené a žluté turistické značky (640 m).
Jdeme po červené a stoupáme skrze linii vojenských bunkrů vybudovaných před 2. světovou válkou na Vápenný / Grosser Kalkberg (790 m). Na vrcholu rostou mohutné buky a duby. Na úbočí pod námi se kdysi těžil vápenec a skalní masiv je provrtaný krasovými jeskyněmi. Přezimují v nich stovky netopýrů.
Dlouhým sjezdem po široké lesní svážnici se dostaneme na rozcestí Trávník. V širokém sedle Trávník / Rasenbank (666 m) se nenecháme svést širokou běžkařskou magistrálou, ale stoupáme úvozem. Asi půl kilometru za sedlem stávala turistická chata Rasenbankbaude (686 m), v překladu bouda na travnaté rovince. Výhled z ní býval neobyčejný až do české Prahy a na druhou stranu daleko do tehdejšího Německa, dnes Polska. Boudu postavil Franz Kunze z nedaleké obce Zdislava / Schönbach roku 1933, a když ji musel opustit při odsunu roku 1945, shořela. Nejspíš ji zapálil sám majitel.
Po chvíli dojdeme na Zdislavský Špičák / Spitzberg (688 m). Občas se ukáže omezený výhled do Česka, úvozová cesta stoupá a klesá, jak bylo potřeba vozit pokácené dříví. Smrky na vrcholu Malý Vápenný / Kleiner Kalkberg (687 m) jsou vyžrané od kůrovce, a tak procházíme po rozsáhlé zasněžené pasece.
Ocitáme se u kapličky svatého Kryštofa / Christophoruskapelle z roku 1763. Nevlídným sedlem (595 m) procházela stará pěší cesta z českých Křižan / Kriesdorf do německého Kryštofova Údolí / Christofsgrund s kostelem zasvěceným stejnému světci. Dnes ji sleduje zelená turistická značka. Svatý Kryštof, jeden ze 14 svatých pomocníků, je patronem poutníků, řidičů, cestujících, horských cest a horníků. Níže v Kryštofově údolí se těžilo stříbro a olovo a na druhé straně hřebene u Křižan zase vápenec. Až do konce 2. světové války byl v kapličce pověšený obraz svatého Kryštofa malovaný na plechové desce. Během odsunu zmizel neznámo kam a teď po obnově kapličky je na jeho místě aspoň fotografie jakési Kryštofovy sochy.
Dlouze a strmě stoupáme na Lom / Scheuflerkoppe (682 m) a rychle sjíždíme příjemným úvozem do Křižanského sedla / Kriesdorfer Sattel (578 m). Sedlo přechází silnici a pod zemí vede železniční tunel. Na tak důležitém místě stojí pískovcová Pieta. Sousoší z roku 1766 představuje Pannu Marii truchlící nad Ježíšem Kristem sejmutým z kříže.
Ani v tomto sedle se nenecháme zlákat rovinatou běžkařskou magistrálou a vydáme se znovu do strmého kopce přes Bukovku (672 m) na Malý Ještěd / Moiselkoppe (754 m). Těsně pod vrcholem je divoká, zarostlá, větrná plošina s turistickým rozcestníkem. Tady stávala turistická Jäckelova bouda / Jäckelbaude (730 m). Dlouhá léta byla symbolem ještědské turistiky. Poskytovala překrásný výhled na České středohoří, který si dnes můžeme jen domýšlet, byť něco málo je vidět mezi stromy dosud. Boudu postavil roku 1906 penzionovaný voják Wenzel Jäckel. Místo dobře znal, protože zde působil v době vojenské služby jako finanční stráž na proslulé pašerácké stezce. Připomeňme, že česko-německá hranice tehdy vedla po Ještědském hřebenu. Za 1. světové války padl Jäckelům nejstarší syn, za 2. světové války se ztratil sám Jäckel a po válce byla celá rodina odsunuta. Pár let po válce provozoval boudu národní správce Bašík, poté ji převzal podnik Optika Praha a nakonec Lesní správa. Slavná historie boudy skončila neslavně v 60. letech minulého století. Bouda zchátrala a byla stržena.
Výpřež je bránou do lyžařské komerce
Červená značka klesá po severním úbočí na křižovatku s běžkařskou magistrálou (690 m) a stoupá ke skále Dánský kámen / Dänstein (720 m). Tady se Ještědský hřeben rozšiřuje a komplikuje. Abychom se dostali dál, jedeme po široké rolbované, ale neznačené běžkařské cestě mírně dolů k potoku Rokytka (685 m), kde křižujeme modrou značku, a pak vzhůru na sedlo Černé hory (710 m), kde se připojuje zelená značka.
Zelená nás dovede hlubokým lesem do strmého svahu na rozlehlý zarostlý, dvojvrcholový kopec Černá hora / Schwarzeberg (811 m, 813 m). Za kopcem se ocitneme na rozlehlé pasece, odkud jsou zajímavé pohledy na Ještěd, kam míříme, a na Malý Ještěd, odkud jsme přišli.
Lesem sjíždíme do Tetřevího sedla neboli na Výpřež (769 m). Poprvé za víkend pociťujeme silný cestovní ruch, hluk a nervozitu. Opouštíme přírodu a vcházíme do civilizace. Silnice z roku 1867 je velmi využívanou komunikací z Liberce / Reichenberg do Českého Dubu / Böhmisch Aicha. Navíc je tady parkoviště a zároveň tudy projíždí auta směřující po vedlejší silnici pod Ještěd. Lokalita má název podle formanské práce. Tady se z vozů vypřahali koně, kteří pomáhali vytáhnout náklad z údolí na sedlo.
Znovu se necháme vést červenou značkou. Strmě stoupáme na Ještěd / Jeschken (1012 m). Všude okolo nás proudí davy lidí nahoru i dolů. Vycházkáři, turisté, lyžaři, sáňkaři, bobisté, kočárky, auta, snowboardisté… Nahoře na vyhlídkových terasách u hotelu se přidávají selfíčkáři.
Rozhlédneme se, posvačíme z vlastních zásob a rychle mizíme. Nepodstupujeme tolik námahy a odříkání na turistických lyžích, abychom se tlačili s mnoha lidmi na jednom místě.
Zpod hotelu Ještěd otočíme lyže kolmo dolů. Jižní svah Ještědu pokrývá kamenné moře, ale když je dost sněhu, většinu kamenů zakryje. Dojedeme až na parkoviště u chaty Ještědka.
Německý Jeschken a české Pláně
Neváháme, nezdržujeme se, házíme lyže na ramena, ani nelepíme stoupací pásy na skluznice a utíkáme po svých pryč, co to dá. Po chvíli jsme na Černém vrchu (950 m) a okolo horních stanic sedačkových lanovek Černý vrch, Skalka a Nové Pláně sjíždíme na Pláně pod Ještědem / Kühnai (780 m). Lokalita dýchá starosvětským duchem socialistické rekreace. Ovane nás nostalgie podnikové rekreace za pár korun.
Z Plání rychle mizíme. Musíme zdolat otravnou část túry. Přestupujeme na modrou turistickou značku. Mírná stoupání se střídají s ostrým výšvihy a krátkými sjezdy. Na cestě pod Hlubockým hřebenem (850 m) řešíme, zda se vyplatí nalepit stoupací pásy, bruslit na lyžích, nebo jít pěšky s lyžemi na ramenou. Ani jeden způsob přesunu tady není dobrý.
Těsně pod vrcholem stojí u cesty Památník tábora lidu, který připomíná česko-německou demonstraci z roku 1870, na které se sešlo 30 000 dělníků. O pár desítek metrů dál dosahuje k cestě Nový prales, který vykoupili místní soukromníci a hodlají nechat les svému životu bez jakéhokoliv zásahu člověka.
Široká cesta se nakonec zúží na stezku lesem, sklopí se a konečně jedeme. Z lesa vyjedeme u Šámalů (735 m). Až sem se dá přijet z údolí autem.
Modře značená hřebenovka mírně klesá po širokých pláních Rašovského hřebenu okolo rozhledny Rašovka do Rašovského sedla (582 m). Otevírají se široké rozhledy do Českého ráje, na Bezděz a Ralsko.
Naposledy lepíme stoupací pásy a jdeme k Javornické kapličce (647 m), kde se nám otevírá letecký pohled na Liberec a Jizerské hory nad ním. Romantiku sice kazí horní stanice lanovky, která sem vede z Jeřmanic, ale co naděláme. Pamatujeme si, jak to tady vypadalo bez kovové obludy dříve.
Pokračujeme až na zalesněný Javorník (684 m). Od roku 1899 stál na vrcholu Obří sud, který sem byl dopraven ze stavební výstavy ve Vídni. Sloužil jako hospoda až do roku 1974, kdy vyhořel. V roce 2011 začal na Javorníku fungovat sportovní areál Obří sud, který zahrnuje skiareál, bobovou dráhu, lanovou dráhu a restauraci s penzionem.
Po červené turistické značce sjedeme s větrem ve vlasech přes osadu Záskalí dolů k Mohelce (370 m) na okraj Hodkovic nad Mohelkou / Liebenau (367 m). Značka nás dovede po Rychnovské ulici až do města.
Český spolek pro zimní sporty
Jenže historie Plání je daleko starší. První dům k celoročnímu obývání zde byl postaven 1805 rodinou, která se živila pastvou dobytka. A pak místo objevili čeští lyžaři.
Z dnešního pohledu paradoxně byl Ještěd německý a Pláně české. Centrem německé zimní turistiky zaměřené na sáňkování byla grandiózní sáňkařská dráha podél dnešní lanovky z Liberce. Naopak Češi si oblíbili lyžování a postavili běžeckou trať, sjezdovku a skokanský můstek.
Významné akce na Pláních
- 1908: první česká lyžařská Šamánkova chata
- 1909: první české lyžařské závody v běhu na 2 km a na 100 m bez holí. Zvítězil Jaro Beran (později akademický malíř a propagátor lyžování) před jakýmsi Komárkem a Rudolfem Pilátem (autor prvního českého horolezeckého průvodce).
- 1910: první lyžařské kurzy v Česku. Vedl je norský mistr z Kristiánie Nicolay Ramm Østgaard.
- 1912: první lyžařský závod na 50 km. Zvítězil Karel Jarolímek (později vedoucí pěti olympijských výprav). „Přes noc napadl čerstvý sníh a ráno pak nastal čilý ruch. Závodníci natírali lyže a v osm hodin se vydali kontroloři na svá stanoviště. Závod probíhal na čerstvém vlhkém sněhu dosti dramaticky. U Šámalů se proti běžecké trati postavili do cesty majitelé pozemků a trať musela být změněna. Výstřelem v 9:30 hodin bylo odstartováno sedm závodníků od chaty Pláně směrem k Šámalovu. Po otáčce směrem k Ještědu projel Pláněmi jako první Jarolímek sledován Kubátem a v dalších intervalech Vydra, Hrubý, Beran a další. Na Ještědu vedl Kubát, protože Jarolímek přehlédl značku, sjel k Liberci a musel se vracet. Po občerstvení na Ještědu sjížděli závodníci na Pláně, kde to tři závodníci vzdali. Závodníci zvyšovali tempo, zvláště Kubát, který spěl k vítězství. Bohužel při dalším sjezdu z Ještědu za Pláněmi, asi 4 km před cílem, se zhroutil a upadl do bezvědomí. V závodě zvítězil Jarolímek časem 4,27 hodiny před Hrubým,“ psal dobový tisk.
- 1925: první velký skokanský můstek v Čechách. Můstek projektoval Karel Jarolímek na 25 metrů dlouhé skoky, což byl tehdy kromě Holmenkollenu největší lyžařský můstek v Evropě.
Kde strávit noc
Ještědský hřeben je pro většinu lyžařů túra na dva dny. Přímo na hřebeni lze přespat v designovém hotelu Ještěd a v chatě Ještědka, na Pláních a v penzionu Obří sud na Javorníku.
Pokud s sebou nesete spací pytel a karimatku, můžete přespat prakticky kdekoliv. Nejpohodlnější místa jsou u turistických přístřešků. Nejromantičtější noclehy pod širým nebem strávíte na místech, kde stávaly bývalé turistické chaty. Najíst a napít se dá navíc ve stánku u parkoviště na Výpřeži a v hostinci U Šámalů.
Jak jsme to udělali my?
V sobotu kolem poledního jsme dorazili autobusem z Prahy do Jítravy. Po červené značce jsme vyšli pěšky pod Vápenný. Zde jsme nalepili na skluznice stoupací pásy. Sundali jsme je až v neděli na Ještědu. V sobotu po setmění jsme došli na rozcestí pod Černou horou a přespali v turistickém přístřešku.
V neděli dopoledne jsme došli přes Černou horu a Výpřež na Ještěd. Sjeli jižní stěnou k Ještědce. Pěšky vyšli na Četný vrch a spustili se na Pláně. Střídavě pěšky a na lyžích přešli Hlubocký hřeben. Pak už jsme jeli dolů okolo Šámalů a opustili Ještědský hřeben. Po pastvinách jsme nahoru-dolů dorazili do Hodkovic na poslední autobus do Prahy.
Doporučené vybavení
- Lyžařská výbava: skialpové lyže, boty, pásy a hole
- Turistická výbava: batoh 40 l, zapalovač, čelová lampa, mapa, lékárnička, opalovací krém, tmavé brýle, bivakovací vak, lopata, spací pytel, karimatka, vařič s palivem, nádobí, lžíce, nůž
- Teplé oblečení: čepice, nepromokavé kalhoty a bunda, návleky na boty, dva páry rukavic, funkční prádlo, ponožky, flísová, softshellová nebo péřová bunda
- peníze, doklady, pojištění, mobilní telefon, horké pití v termosce a jídlo na cestu
Liberecká identita
Hotel a televizní vysílač na Ještědu má tvar rotačního hyperboloidu. Byl postaven v letech 1966–1973 v nadmořské výšce 1012 metrů nad Libercem. Vysílač s hotelem a restaurací byl vyhlášen za národní kulturní památku roku 2005. Architekt Karel Hubáček za něj získal již v roce 1969 Perretovu cenu od Mezinárodní unie architektů. Jeho tuzemští kolegové označili výraznou budovu za českou Stavbu století.
Je vysoký sto metrů s kruhovým půdorysem o průměru 33 metrů. Jeho hlavním autorem je liberecký architekt Karel Hubáček. Konstruktérem technického řešení je Zdeněk Patrman a vnitřní prostory jsou dílem Otakara Binara. Na interiéru se podíleli významní designéři zaměření na užité umění.
Stavba na Ještědu je součástí loga Liberce, znaku a vlajky Libereckého kraje, grafické prezentace Technické univerzity Liberec, znaku fotbalového klubu Slovan Liberec a dalších regionálních institucí. Je dominantou krajiny viditelnou nejen z okolních hor i údolí, ale i z dalekého Polabí a také od hlavního města Prahy.
První hostinští
První turistické podnikání na Ještědu spustili manželé Barbara a Florián Haslerovi z Horního Hanychova. Všimli si, že když roku 1844 byl do Liberce umístěn vojenský oddíl, aby potlačil dělnické vzpoury spojené s rozbíjením textilních strojů, chodili vojáci na výlety a nevynechávali Ještěd. Podnikaví manželé vynosili nahoru pití a uzenky, postavili jednoduchý přístřešek a rozjeli prodej.
Lesník Hebelt nechal na vrcholu postavit dřevěnou chatu, kterou manželům Haslerovým roku 1847 pronajal. Domek po několika letech shořel, ale Haslerovi roku 1850 vybudovali kamenný přístřešek opřený o skalní výklenek a se střechou z chvojí.
Roku 1867 byla dostavěna silnice z Liberce do Horního Hanychova. Na Výpřeži se vypřahali koně, kteří pomáhali běžným formanským vozům zdolat strmé stoupání. V té době manželé Haslerovi vylepšili svoji chatu tak, že v ní začali ubytovávat hosty. Roku 1876 vedle ní byla postavena dřevěná pětimetrová rozhledna. Vydržela do roku 1889, kdy byla stržena a místo ní postavena nová o výšce osm metrů. Roku 1903 ji strhl vítr.
Mezi tím byla chata přejmenována na Rohanovu podle šlechticů Rohanů, kterým Ještěd patřil stejně jako zámek Sychrov v jižním podhůří. Roku 1885 ji Německý horský spolek pro Ještědské pohoří a Jizerské hory (Der Deutsche Gebirgsverein für das Jeschken – und Isegebirge) významně rozšířil o verandu s kapacitou 200 strávníků. Chata měla v té době 23 pokojů a velkou společnou noclehárnu.
Roku 1909 ji spolek koupil a přejmenoval na Nový Ještědský dům. Ernst Schäfer ji postavil ze dřeva. Od roku 1945 patřil Klubu českých turistů. Roku 1959 zde začalo televizní vysílání. 31. ledna 1963 Ještědský dům kompletně vyhořel kvůli neopatrnému rozmrazování vodovodního potrubí. Nepomohlo ani zoufalé vyvážení hasicích přístrojů lanovkou. Roku 1964 z neopatrnosti shořela i vedlejší budova původní Rohanovy chaty, která sloužila jako ubytovna pro dělníky likvidující následky požáru Ještědského domu.
Moderní hotel
Stavba moderního hotelu šla ráz na ráz. Slavnostní položení základního kamene proběhlo 30. července 1966. Ještě ten rok byla postavena chata Ještědka v sedle Černého vrchu, která sloužila jako dělnická ubytovna. Po sovětské invazi v srpnu 1968 odešli ze stavby dělníci z Anglie, kteří měli na budovu nanášet speciální tepelnou a antikondenzační izolaci. 1. května 1971 začal vysílač přenášet televizní signál. 9. července 1973 byla slavnostně otevřena celá budova.
Základ stavby tvoří kruhová železobetonová deska o tloušťce jeden metr a průměru 13,40 metru. Nosný prvek je tvořen dvěma soustřednými železobetonovými válci o vnitřních průměrech 4,4 a 12,5 metru a tloušťkách stěny 30 centimetrů. Užší je 42,4 metru vysoký, širší 22,5 metru. Na tyto sloupy jsou na ocelových konstrukcích zavěšena jednotlivá patra stavby.
Na strojovně výtahu je upevněna svařovaná trouba z oceli, která tvoří 48 metrů vysoký anténní stožár s vnitřním točitým schodištěm. Na stožár je v jeho horní části připevněn další samonosný laminátový nástavec o délce 21 metrů. Zavřen je ocelovým víkem, na němž je zavěšeno prstencové kyvadlo o hmotnosti 800 kilogramů, jež svým protipohybem tlumí příčné kmitání věže.
Běžky, sněžnice, nebo na kole?
Ještědský hřeben se dá přejet na běžkách za jeden dlouhý den. Běžkaři při tom využívají upravené stopy anebo projeté cesty. Vedou po úbočích kopců a vyhýbají se při tom nejvyšším vrcholům. V létě tudy vedou cyklotrasy. Vystoupí z vlaku v Křižanech a kilometr vyjdou pěšky po silnici do Křižanského sedla. Po strojově upravované stopě mírně stoupají na Výpřež. Upravovanou pěší cestou z jihu podejdou Ještěd a objeví se přímo na Pláních. Pokračují až k Javornické kapli, odkud po sjezdovce sjedou do Jeřmanic na vlak. Je to celkem dvacet kilometrů s převýšením 500 metrů.
Vyznavači sněžnic volí klasickou trasu po vyšlapané pěší cestě Ještěd – Javorník po červené a modré turistické značce. Využívají při tom lanovky pro cestu nahoru i dolů. Délka hřebenovky je deset kilometrů. Většina trasy vede z kopce dolů. Převýšení stoupání je 150 metrů a klesání 500 metrů.
V některých zimách zůstává Ještědský hřeben bez sněhu. Potom se dá přejet na horských kolech. Nejvhodnější pro tento účel jsou štěrkové cyklotrasy z Křižanského sedla, po kterých jindy vedou upravené běžkařské stopy. Pouze na Ještěd je lepší vyjet po asfaltové silnici z Výpřeže. Je nutno ovšem počítat s nejhoršími podmínkami – v lese obvykle leží led, louky jsou podmáčené a vítr znesnadňuje jízdu.
Extrémisté na běžkách zdolají celý Ještědsko-kozákovský hřbet. Je to hřeben, který se táhne podél geologického Lužického zlomu a odděluje žulový sever od pískovcového jihu. Zvedá se nad německým Oybinem. Táhne se přes Horní skály a Ještěd. Proráží ho říčka Mohelka v Hodkovicích a o deset kilometrů dál Jizera v Malé Skále. Odtud se znovu zvedá přes Suché skály na Kozákov. Konečně klesne do Semil. Turista musí počítat se vzdáleností 70 kilometrů a impozantním převýšením 2500 metrů.
Modrá hřebenovka
Přes Ještědský hřeben vedla proslulá modře značená hřebenová trasa Blauer Kammweg (modrá hřebenová cesta) procházející všemi sudetskými pohořími od Blankensteinu až k Pradědu. Modrým hřebínkem v bílém poli byla vyznačena trasa: Durynské Břidlicové hory (Thüringer Schiefergebirge) – Krušné hory (Erzgebirge) – Českosaské Švýcarsko (Sächsisch-Böhmischen Schweiz) – Lužické hory (Zittauer Lausitzer Gebirge) – Ještěd (Jeschken) – Jizerské hory (Isergebirge) – Krkonoše (Riesengebirge) – Broumovské stěny (Falkengebirge, Braunauer Wände, Sterngebirge) – Orlické hory (Adlergebirge) -– Králický Sněžník (Glatzer Schneeberg) – Jeseníky (Altvatergebirge).
Blauer Kammweg byla založena roku 1902 ve Varnsdorfu na schůzi německých horských a turistických spolků severních Čech a jižní Lužice. Jejich cílem bylo vyznačit hřebenovku Lužických hor. První část v terénu vznikla z Ještědu na Růžový vrch. Rychle se přidávaly další spolky a stezka nakonec dosáhla monumentální délky 800 kilometrů. Její sláva skončila po 2. světové válce. Název dnes nese pouze část bývalé trasy na německé straně Krušných hor.
