Neporazitelný, tvrdohlavý, nezničitelný! Příběh neobyčejného šampiona Hermanna Maiera.
Ani se tomu nechce věřit, ale ten ošlehaný horal se zarostlým strništěm na tváři, prozkoušený snad všemi nástrahami, které mu nejen sjezdové branky mohly nastražit, bude již za pár týdnů slavit kulatiny. A ne ledajaké! Fenomenálnímu Hermannu Maierovi, rakouské sjezdařské legendě, bude 7. prosince padesát let. A z tohohle chlapíka stále sálá optimismus, díky kterému dokázal zdolat na své jedinečné cestě životem i sportem nejedno protivenství.
Ze sportovní historie známe příběhy, kdy to měli lidé nalajnováno, už jako dětem jim na krk věšeli medaile, aby po skvostné kariéře takříkajíc bez škraloupu za širokého potlesku davů oznámili konec a užívali si sportovního důchodu. Nebo také příběhy, kdy talentovaný mladíček selhal, sláva se nekonala a jeho stopa v historii sportu zůstala tak jemně otištěná, že stačilo pár smítek prachu historie, aby zmizela úplně.
A pak je tu… Hermann Maier. Úkaz, který nejednou rozboural veškeré předpoklady, názory i fakta. Odborníků, doktorů, někdy snad i své. I když jestli existoval někdo, kdo v sebe neztrácel víru, byl to právě tenhle rodák z malého rakouského města Altenmarkt im Pongau. „Myslím si, že nikdy by se vám v hlavě neměla objevit myšlenka, že je něco nemožné. Místo toho si musíte vštípit, že možné je vše. Kdo by mi měl říkat, co ještě dokážu,“ opakoval nesčetněkrát v rozhovorech. A tenhle přístup se mu vyplatil. Dovedl ho ke čtyřem olympijským medailím, čtyřem celkovým triumfům ve Světovém poháru, třem titulům mistra světa a celkově 54 vítězným závodům. Víc jich posbíral ve sjezdařské historii jen nedostižný Švéd Ingemar Stenmark (86 vítězství). K těmto číslům ale vedla nesmírně trnitá cesta…
Zedník se snem
Přitom se mohlo zdát, že když jej otec spolu s bratrem Alexem postavil už ve třech letech na lyže, poběží vše jako na drátkách. Zprvu sice museli malého Hermanna na sedačkovou lanovku vysazovat, ale od té chvíle stál prakticky denně na stráni. Maier starší syny cepoval sám, a v roce 1987 si dokonce otevřel vlastní lyžařskou (a úspěšnou) školu. To už ale Hermann piloval skluz na speciálním lyžařském gymnáziu. Právě tam se však do té doby jasně předurčené směřování cesty jeho života poprvé odchýlilo od plánu.
„Nejsi na to dost silný a také jsi moc lehký,“ oznámili mu instruktoři důvod, proč končí na výběrovém gymplu předčasně. Navíc začal mít Maier právě i kvůli tělesné konstituci problémy s koleny. A to u mladíka v 15 letech na prahu kariéry opravdu nechcete… Hnědovlasý mládenec se tak musel závodního drilu alespoň na čas vzdát a místo studia sněhu zvolil vlastní cestu. Nezavřel se v knihovně ani neskočil po vysokoškolském lákadle prodlouženého mládí. Kdepak!
Vyučil se zedníkem, protože tvrdá práce mu nikdy nevadila, a navíc si rychle spočítal dvě a dvě. Lopotou na stavbách rychle nabíral sílu i svalovou hmotu, která byla k lyžování potřeba. Ne, nevzdal se svého snu. Proslulé jsou historky z doby, kdy lidé vídali Hermanna trénovat za soumraku po práci. Místo aby si hodil nohy na kanape, vyrazil posílit stehna na kole, jindy šel pěšky rovnou na svah. S lyžemi na ramenou vyšlapal v přezkáčích kopec, jízdou dolů si postavil tréninkovou trať, aby krpál znovu vyšlápl a trať si sjel. Tuhle dřinu opakoval do omrzení, jen aby dostal šanci naskočit do závodního kolotoče. A ta šance přišla 6. ledna 1996!
Po pár amatérských závodech si ho totiž trenéři všimli a jako mladé naději mu dali šanci ukázat se v roli předjezdce na klání ve Flachau. Byla to spíš legrace, ale jeden z činovníků zmáčkl stopky a nevěřícně zíral na čas mladého Rakušana. Ten by tehdy stačil v závodě na 12. místo! A tímhle okamžikem de facto začala jeho kariéra sjezdaře.
Zrození legendy
O pouhé dva dny později, ve svém premiérovém startu v Evropském poháru v Les Arcs, prosvištěl trať na druhém místě a hned následující den již triumfoval. Vyučenému zedníkovi bylo 23 let a právě začala jeho bláznivá jízda plná pádů, ale především úspěchů. „Není snadné to vše ustát, protože samozřejmě jste jednou nahoře, jindy dole. Ale jasně, jakmile vše funguje, vypadá to snadno,“ glosoval po letech horskou dráhu své kariéry. Ale tehdy letěla jeho raketa strmě vzhůru.
Jen za měsíc se mezi elitou poprvé osmělil 26. místem v obřím slalomu, a přestože do sezony 1995/96 naskočil pozdě, opanoval celkové pořadí Evropského poháru. Úvodní triumf Svěťáku přišel příští zimu, kdy na ledové trati v Garmisch-Partenkirchenu zvedl ve své nejoblíbenější disciplíně super-G nad hlavu trofej, první z mnoha. „Hodně je toho o tvrdé práci a tréninku, ale hodně také záleží na vašem přístupu. Mít odvahu přijmout výzvu, zlepšovat se a zlepšovat své schopnosti,“ hlásil odhodlaně.
Když se v zimě 1998 blížila olympiáda v Naganu, jeho hvězda již zářila naplno a mladý rychlík s nohama jako dva sloupy toužil v dalekém Japonsku uspět na všech třech tratích. Ten sen se mu rozplynul hned po 18 vteřinách úvodního sjezdu, kdy si při jeho 40metrovém nekontrolovatelném letu i komentátoři zakrývali hrůzou oči. Čtyřmi přemety zdolal záchranné sítě, aby se zastavil až v hlubokém sněhu na břiše. Měl z pekla štěstí, že v tom místě nebyly stromy, a také mohl děkovat své osvalené postavě.
„Ten závod jsem chtěl vážně vyhrát. Byl jsem ale trošičku lehkovážný a věci přestaly fungovat,“ vzpomněl na osudovou pravotočivou zatáčku a nezvládnutou hranu za ní. „Jakmile jsem letěl vzduchem, došlo mi, že všechno je špatně. Pak jsem dopadl. Myslel jsem si, že tímhle pro mě olympiáda skončila. Křížový vaz se ale tentokrát nepřetrhl, a tak jsem se chtěl stůj co stůj postavit na start dalšího závodu. A pak to bylo neuvěřitelné,“ okomentoval chvíle, kdy i s pohmožděninami z pádu brilantně zvládl super-G a následně i obří slalom. Na krk mu pověsili dvě zlaté medaile a on se nesmazatelně zapsal do historie. A vydobyl si novou přezdívku – Herminátor.
Krůček k tragédii
Dynamický až riskantní styl jízdy Rakušanovi s téměř děsivou jistotou hrnul další a další vítězství, medaile a ocenění. Tu dobu nejlépe vystihl po jednom z Hermannových triumfů jeho reprezentační kolega Andreas Schifferer: „Jsem nejlépe umístěným mužem na Zemi. Maier je totiž sjezdař z jiné planety, a tak jeho výsledek nelze počítat.“
Během tří let posbíral čtyři medaile z mistrovství světa, třikrát vybojoval Velký křišťálový glóbus pro nejlepšího závodníka sezony. Jenže právě v tu chvíli se sinusoida jeho kariéry, o které se zdálo, že se snad nikdy nezlomí, propadla až na dno nejhlubší alpské ledové trhliny.
Psal se 24. srpen 2001, když se vracel z letního tréninku na motorce, domů ale nedojel. Nezaviněná srážka s mercedesem ho přes silnici odmrštila do příkopu. Probral se s otevřenou zlomeninou bérce a zdevastovaná pravá noha mu sotva držela u těla. Zhmožděniny po celém těle, známky selhání ledvin, zaškrcení žil, to byly vlastně už jen drobnosti. Kariéra byla v troskách, a lékaři dokonce uvažovali, že nohu pod kolenem amputují.
Sedmihodinová operace ale ty nejtemnější mraky rozehnala. Už nikdy však neměl Herminátor závodit. Byl by prý zázrak, kdyby znovu sám chodil. Jenže to neznali Blázna, jak se mu, nejspíš v dobrém, také přezdívalo…
„Samozřejmě, mé první myšlenky po té nehodě se točily kolem toho, jak rychle se vrátím. Byl jsem na vrcholu kariéry, i když vím, že rozsah těch zranění byl monumentální,“ vrátil se čtyřnásobný rakouský sportovec roku (1998 – 2001) k hrůzné nehodě. Přemluvil sponzory, aby nad ním nelámali hůl, nechal si vyrobit speciální boty a poctivou rehabilitací se pomaličku blížil svému snu – návratu na svah. Cesta to ale byla i pro muže s tak buldočí povahou náročná…
„Nejhorší na tom byly všechny postupné neúspěchy. A to mě vedlo k zoufalství. Po tak strašlivé nehodě musíte být pochopitelně vděčni, že můžete stále chodit. Musíte postupovat denně krůček po krůčku. Pak se chcete vrátit k závodění, ale ono to vypadá nemožně. A to je nekonečně frustrující,“ popisoval nejtěžší etapu svého života, během které bezezbytku potvrdil mnohokrát vyřčená slova o vlastní nezničitelnosti. Po sedmnáctiměsíční pauze (přesně 508 dní) však stál znovu ve startovací brance, opět připraven dokázat všem, že zázraky se dějí. A děly.
Zůstat zdravý
Hned v lednu 2003 v Kitzbühelu šokoval suverénním triumfem v super-G a stříbro bral v téže disciplíně o pár měsíců později i na světovém šampionátu. Následoval další Velký křišťálový glóbus, zlato z obřího slalomu v roce 2005 a dvě placky z olympijského Turína o rok později. Noha držela, Herminátor řádil dál a posouval se vzhůru v žebříčku historicky nejúspěšnějších sjezdařů historie. Mnozí doufali, že by snad mohl prohnat severského krále Stenmarka… Až v listopadu 2008 přišel v Lake Louise 54. triumf v SP v Maierově kariéře. Nikdo tehdy netušil, že bude v pětatřiceti jeho posledním…
Jenže i Blázen zjevně věděl, kdy musí říct dost, a otlučené tělo zatížené jarní artroskopií kolene si k tomu řeklo své. A tak (přestože normálně zahájil přípravu na sezonu) 13. října 2009 na tiskové konferenci jeden z nejlepších lyžařů tohoto sportu v slzách překvapivé oznámil, že přišel definitivní konec.
„Jsem tady, abych se rozloučil. Musím brát ohledy na budoucí život. Teď nemám žádné komplikace, ale byl bych rád, kdyby to tak zůstalo,“ zamával jedné části svého života, během níž rozdával fanouškům radost třináct let. „Je to těžké rozhodnutí, loučím se s prací mých snů. Začátky byly lehčí než teď končit.“
U lyžování ale vítěz čtyř Velkých a 10 Malých křišťálových glóbů zůstal, otcem založenou lyžařskou školu vede nyní s bratrem Alexem ve Flachau, kde vyrostl, a jmenuje se tam po něm jedna ze sjezdovek. Dědek Maier si aktivně užívá zaslouženého sportovního důchodu, vypráví historky z nezapomenutelné kariéry a jen za pár týdnů ho čeká jedna veliká, kulatá oslava.
Text: Michal Kuchta
