Jsem 50 výškových metrů pod Pas de Lona, 2800 metrů nad mořem a nevím, jak dál. Průsmyk je pořád pekelně daleko a hrozí, že na maratonu horských kol Grand Raid ve švýcarských Alpách se blíží moje konečná. Už dávno nejedu, nejmíň půl kilometru všichni do jednoho vlečeme kola pěšky přes kameny, do prudkého kopce. Hekáme, klopýtáme a proklínáme… Přede mnou sto lidí, stovka za mnou. Nade mnou vrtulník, tepající rotory rvou uši, davy diváků řvou: „Courage Peter“.
Znamená to něco jako „bojuj Petře“, „do toho“, „dávej“. Znovu se rozejdu a cpu kolo do nebes. Na hraně lidských sil se mi ta scéna najednou prolíná s ikonickým válečným filmem Apokalypsa. Osamělý kapitán Willard na speciální vietnamské misi – to do sebe celkem zapadá. Jen místo tropického Mekongu jsou všude hory a místo skutečných bojů, válka na kolech. Podplukovník Kilgore mi z vrtulníku hraje Wagnerovu Valkýru. Nebo mi to do uší řinčí roztančené kravské zvonce?
Utrpení pokračuje. Nikdy jsem tu neměl být a nikdy jsem to seriózně neplánoval. A přesto zde dobrovolně strádám. Měl bych vysvětlit, jak k tomu došlo.
Slib kamarádovi
Hlavním „viníkem” je můj švýcarský kamarád Gérard Sermier. Muž činu, který zajišťoval třeba let Bertranda Piccarda balonem kolem zeměkoule. Zároveň 30 let spolupořádá jeden z nejtěžších alpských mtb závodů Grand Raid z Verbier do Grimentz – 125 km s převýšením 5000 m. A několik let mne zve, abych přijel a případně si to zkusil taky.
Nebral jsem to vážně. Zvlášť po těžkém lyžařském zranění před pár lety jsem se obával, že by to bylo nad mé možnosti. Ale kamarád je kamarád… Ok, Gérarde, pojedu, ale dám kratší verzi 68 km z Heremence do Grimentz – „pouhých“ 3000 m převýšení, odpověděl jsem hujersky někdy na jaře. Ani 14 operací mne nezastaví, zlomené obratle, pět dní v kómatu, chromá levá noha. Ukážu Švýcarům, že my Češi jsme tvrďáci. Jak neprozřetelné.
Švýcar je ovšem Švýcar. Odpovědný, důsledný, precizní, bez slitování… Gérard mi zařídil VIP servis, startovní číslo, setkání s hvězdami, hotel… Najednou se závod blížil a nešlo odmítnout. Měsíc před startem jsem to musel brát vážně. Tak jsem se domluvil s Pavlem Čábelickým, šéfem stáje světového poháru horských kol GAPP System Cabtech MTB racing, že když už mám jet, tak ať to za něco stojí. V dresu jeho supertýmu. Natrénováno mám letos 5500 km, to by snad mohlo stačit, doufal jsem. Zase chyba.
A takhle začíná onen šílený den „D“. Budík mi rozseká hlavu v 3:50, o čtyři 4 hodiny dřív, než jsem zvyklý. Pád z postele v hotelu v Sionu, studená sprcha, úprk na snídani, kterou mají nachystanou už od 4:00. Grand Raid je dnes v polovině Švýcarska národním svátkem. Ale najezte se za kuropění. Zoufale přežvykuji vajíčka s chleba a se šunkou. Banán se sebou, energetické tyčinky, dlouhé a rychlé gely, úprk s kolem na autobus. Ufff… ale s jakým kolem!
Aby si mne Gérard pojistil na 100%, zařídil mi pomalu nejlepší možný stroj. „Jezdí na tom Nino Schurter, bude ti to stačit?“ ptal se lehce ironicky. Den před startem přebírám celoodpružený karbonový Scott Spark od sympaťáka Pierra z firmy Motorex. Ve společnosti jednoho z favoritů závodu Lukase Flückigera rozebíráme detaily techniky, správné huštění… Lukas mi nezištně radí, jak na závod všechno nastavit.
Teď ale stojím ve tmě u sionského fotbalového stadionu ve frontě cyklistů za autobusy se zapřáhnutými cyklopřívěsy. Začínám chápat, proč 90% lidí kolem má čelovky. Po 30 minutách šachování, kam se nalodit, konečně sedím v busu.
V alpské vesničce Heremence mám najednou dvě hodiny času do startu. Ladím computer Lezyne, řeším oblečení, do jakých kapes nacpat nejsprávnější občerstvení a jízdou se rozehřívám do závodního režimu. Do zblbnutí kroužím kolem moderního kostela Sv. Mikuláše od Waltera Marii Förderera z roku 1961. Krásné duchovní místo…
Blíží se svítání a pak to konečně nastane. Tisknu se s kolem téměř na konci dlouhého startovního pole v úzké uličce Rue de l´Eglise. Na tisícovku závodníků čeká 68 km, které na mapě vypadají takto: tři obří kopce a tři dlouhé sjezdy. Roviny v itineráři vynechali.
Pyšný na dres i na kolo
Start. Začínáme celkem v klidu, lidi nechávají mezery, což mi umožňuje využít každou skulinu a protlačovat Schurterovo kolo chumlem dopředu. Motáme se úzkými cestami mezi krásnými starými chalupami. Brzy se terén zvedá a začínáme stoupat k horské chatě Mandelon. Nekonečně stoupat. Svítání v obřích horách je úžasné, jen není čas se kochat. Jedu jako robot, nechávám si rezervu, ale i tak předjíždím desítky lidí. Seznamuju se s prvními „spolucestujícími“. Třeba Mr. Scott, který má všechno včetně kola, oblečení a doplňků od jediné značky. Nebo chlapík v dresu už dávno neexistujícího profi týmu Phonak, který proslul dopingovými skandály. S některými, aniž to dopředu tuším, pojedu prakticky až do cíle. A jsem pyšný na svůj dres GAPP System Cabtech MTB racing.
Na první „premii“ 2100 m n. m. je to od startu 18 km a 800 výškových metrů. 18 km skoro pořád vzhůru. Napadá mne, že tohle jsem zrovna netrénoval. U chaty Mandelon jsem ale na úžasném 313 místě celkově. Za celou dobu mne předjelo pět lidí, já snad 200. Mr. Phonak i Mr. Scott někde daleko za mnou. Kapitáne Willarde, operace by mohla jít celkem hladce. Zase chyba.
Procitnutí přijde jak rána bičem. Hned v prvním trailovém sjezdu. Terén je mnohem náročnější než jsem doufal. Ne že bych to nemohl sjet, ale jedu opatrněji a pomaleji. než absolutní většina lidí kolem mne. To, co jsem najel v kopci, beznadějně ztrácím a přese mne se valí lavina.
Přijde vesnice Evolène, výjezd přes další kopec na Eison a pak poslední superstoupání do průsmyku Pas de Lona 2800 m. Závodní vzorec je rázem jednoduchý jako facka. Sebetěžší výjezd znamená zisk na ostatní, jakýkoli technický sjezd přináší ztrátu.
Hlavně dojet a nezranit se
Mou závodní filozofii musím ořezat na absolutní základ. Už nepůjde o čas, o umístění. Ale dojet, nespadnout, nezranit se, nezabít.
18 km před cílem mne ve stoupání na Pas de Lona doráží čelo hlavního závodu. Vyráželi sice o 15 minut dřív, ale mají v nohách o 57 km víc! „Pozor jede Vebier, hlásí motocyklista na enduru a za ním už se řítí první dva borci kategorie elite. Pár set metrů za nimi na nějakém pátém místě funí do kopce favorit Lukas Flückiger. Zkouším se trošku vytáhnout za ním, aspoň nějakých 200 – 400 metrů. Bez šance. I on už ale ví, že čelo je pro něj nedostižné.
Švýcaři mají skvěle vymyšlené občerstvení. Závodníkovi stačí vézt jeden bidon, jednu tyčinku a pár gelů. Všechno ostatní najde na občerstvovacích stanicích, které se střídají téměř po 45 minutách jízdy. Energii však musím do sebe cpát horem dolem, jinak je zle. Každý menší deficit hned cítím a musím o to víc doplňovat. Střídám ionťák, vodu, colu a vývar. Taky kus banánu a energetickou tyčinku. A stejně to nestačí. Přichází mocná čarodějka. Její veličenstvo KŘEČ!
Dlouho se mi to vyhýbalo, proto jsem nebyl připraven. Chytla mě někde mezi L´A Vieille (2300 m) a Pas de Lona (2800 m). Zákeřně, z ničeho nic, jak kousnutí černé mamby. Najednou se sval smrští, už nejde šlápnout do pedálu, ujít krok. Bolest je šílená, kácím se podťatý na zem. Ležím na zádech a snažím se protřepat nohy. Jsem zajatec v říši plukovníka Kurtze, v bambusové kleci ponořené do vody. Čekám už jen na zázrak.
Nějaký Belgičan mi automaticky hází pytlíček s magnesiem, taková je cyklistická sounáležitost. Polykám zázračnou manu a během 20 vteřin jsem zas na nohách. Takhle to funguje, jako šlehnutí koksu. Stojím a znovu jdu.
Nejtěžší sjezd života
Udolat Pas de Lona je úžasný pocit, bohužel katarze se hned rozplývá. Následuje krátký sjezd, napravo nechávám jezero Lona, a vzápětí další stoupání na ještě vyšší bezejmenný bod ve výšce skoro 2900 m. Teprve pak se trasa definitivně zlomí a přichází 12km sjezd do Grimentz.
Nejtěžší sjezd života. Kameny, kořeny, suť, dvacetimetrové kamenité brody. Na krátké rovince se ocitám pod obří hrází přehrady Moiry. Tyčí se přede mnou do závratné výšky skoro 150 metrů. A znovu motocykl a nade mnou vrtulník, do cíle se řítí elitní ženy. Chci už být dole, ale jede to pomalu. Plukovníku Kurtzi, už zastavte to mučení…
Pak konečně! Cílové Grimentz. Miglíky kolem závodní vesničky a závěrečný průjezd obřím stanem, kde stovky fanoušků natahují ruce, abychom si na „MTB způsob“ plácli. „Courage, Peter!“ Rozjížídím Sparka na plný pecky a natahuji ruku, to jim musím udělat. Cílová čára, pak pořadatelé, konec. Zastav se už, je opravdu konec.
Šílený mix emocí. Nemůžu tomu uvěřit a je mi to zároveň skoro jedno. Jel bych dalších 10 km. Jel opravdu? Slzy v očích. Tak ses kapitáne Willarde z tý šílený mise vrátil…
Text: Petr Pravda. Foto: autor a Dana Emingerová
