Kevin Jagr se narodil v Německu, ale v mládí se vrátil ke svým českým kořenům a dnes se věnuje vyučování parkouru ve fitnessu U Splavu. Nejen pohyb, ale i mysl a život podle něj spočívá v rovnováze, ve které hraje prim nalezení vlastní cesty ke štěstí. A taky cesty k tomu, být dobrým člověkem…
- Narodil ses v Německu. V kolika letech jsi se přestěhoval do Čech a jak se ti tu žije?
Narodil jsem se v roce 1995 českým rodičům v německém Norimberku. Do Česka jsem se přestěhoval, když mi bylo 20 let. Bydlel jsem chvíli v Karlových Varech, a po roce a půl jsem se odstěhoval do Prahy. V Česku je výborná kvalita života. Libí se mi příroda, že Česko je spíš menší stát a všechno je blízko u sebe. Praha je krásné město, život tu může být pohodový, ale i akční. Podle toho, co člověk právě chce. Možnost volby, to je jeden z největších benefitů, co tu lidi mají. Ohledně parkouru je to jedno z nejlepších míst na světě, které znám.
- Dovedeš si představit, že by ses tam vrátil?
Dovedu si to představit. Jelikož jsou momentální podmínky k obživě parkourem v Česku lepší než v Německu, a mám tu víc možností trénovat, tak mne to ani neláká. Cítím, že tady jsem doma. Libí se mi česká mentalita a otevřenost lidí. Celá moje rodina pochází z Česka a velká část jí tu i žije. Jako malý jsem sem jezdíval na prázdniny nebo na víkend, takže tu mám hezké vzpomínky.
- Jak jsi se k parkouru vlastně dostal?
K parkouru jsem se dostal před zhruba 8 lety. Hrál jsem dřív fotbal a věnoval se trochu judu, ale vždycky jsem chtěl dělat nějaký sport spojený s akrobacií. Před 8 lety mě oslovil kamarád, jestli bych s ním nechtěl jít na trénink do tělocvičny, kde se schází lidi, kteří dělají parkour, tricking anebo jiné exotické sporty. To jsem chtěl vyzkoušet a šel jsem s ním. Od toho dne jsem se do parkouru zamiloval.
- Je to nebezpečně vyhlížející sport. Stal se ti při něm nějaký úraz?
Nejhorší úrazy při parkouru byly jen zvrtnuti kotník a natržené vazy. Pak jsem měl trochu natažené vazy v ramenu, ale kromě toho se mně nic vážného nikdy nestalo. Nepočítám do toho mozoly a naraženiny, to je od počátku tohoto sportu denní chleba. Nemyslím si, že když jej provozujete v tělocvičně, pod dohledem trenéra, je parkour třeba víc nebezpečný než fotbal, nebo hokej.
- Parkour je svoboda pohybu. Jak se při tomhle sportu cítíš? Nemáš někdy strach? Přeci jen to musí být velký adrenalin…
Krásně. Dokáži vypnout všechno kolem a soustředit se jen na sebe a své tělo. Je skvělé vidět a cítit, jak po těch letech tréninku se tělesná schránka přizpůsobila, a co je schopná na povel hlavy udělat. Naplňuje mě to štěstím a radosti. Adrenalin v tom samozřejmě hraje velkou roli. Pokaždé, když člověk zkouší něco nového nebo velmi náročného, tak určitě cítí strach. Strach je přirozený instinkt, ale já se snažím nemít strach, ale spíš respekt, soustředit se na daný skok a věřit si, že to zvládnu. Dobře provedený skok nebo pohyb je jako exploze serotoninu v těle. Zacvičíš si jednou, dvakrát, desetkrát a pak už jsi na tom sportu závislý.
- Parkour kromě jiného vyučuješ. Je to sport pro každého, nebo bys to doporučil jen lidem, kteří mají opravdu dobrou fyzičku? A je vhodný pro ženy?
Parkour je podle mě pro každého. Je to všestranný sport, a hlavně k tomu člověk nepotřebuje nic jiného než své tělo. Samozřejmě by se nemělo začínat saltem nebo technicky náročnými skoky, ale tak to je v každém sportu. Postupně se úroveň zvyšuje a schopnosti zlepšují. Parkour a ženy? Proč ne, ženské tělo má pro gymnastiku a akrobacii velké nadání.
- Jak se udržuješ v kondici?
Poprvé jsem se začal zajímat o trénink a výživu v 15 letech. Vyzkoušel jsem různé diety nebo spíš úpravy stravy, a kombinoval je s různými formami tréninku. Je to proces, stále jsem se učil a poznával zajímavé věci, a to trvá dodnes. Momentálně se pohybuji v režimu, co mi nejlíp vyhovuje, a ve kterém se cítím nejlíp, co jsem se kdy cítil. Cvičím skoro každý den, ne protože musím, ale protože chci. Denně mám obvykle vice tréninků, snažím se pokaždé věnovat parkouru, na tom momentálně ze sportovního hlediska nejvíc záleží. K tomu ještě běhám, posiluji, cvičím HIIT. Alespoň jeden den v týdnu mám tak zvaný rest-Day, den odpočinku, kdy si čtu, medituji nebo podnikám jine aktivity na které normálně nemám čas. Aby tělo neztuhlo a bylo plně funkční, je důležitá aktivní regenerace, pravidelné protahování a mobilizace.
- A máš nějaký speciálně upravený jídelníček?
Co se týká stravy, tak to zaleží hodně na výdeji energie v průběhu konkrétního dne. Rád jdu před snídaní běhat, dělám HIIT nebo jógu, abych si první jídlo dne „zasloužil“. Snídaně u mne býva často sladká, müsli s ovocem nebo s jogurtem. Přes den jim to, na co mám chuť. Vyhýbám se fast foodum a „hotovkám“. Jím hodně zeleniny a ovoce. Rád vařím z různých surovin a snažím se udržet pestrou stravu. Jedině na večer omezuji sacharidy. Naopak přes den – aniž bych přesně počítal množství – vyhledávám potraviny obsahující dostatek proteinu. Dělám ambasadora pro projekt Cílem je začít, kde se lidi motivují ke změně životního stylu a v jeho rámci spořádám nemalé množství tvarohu Protein z Bohušovic. Dále se snažím jíst v okně maximálně 12 hodin.
- Jakým dalším sportům se věnuješ?
Mám rád všechny sporty. Člověk se může vždycky učit nebo zkoušet nové věci. Kromě parkouru a fitnessu plavu, hraji fotbal a volejbal, jezdím na snowboardu. Paradoxně v různých sportech zjistíš, jak do sebe všechno zapadá, je propojený a posouvá tě. Fyzicky i myšlenkově.
- Miluješ cestování. Kde se ti nejvíce líbilo a chystáš se někam letos?
Každá země má svůj šarm a je hezké vidět nová místa a cizí kultury. Nejvíc se mi asi líbilo v Kanadě, ale třeba Madeira, či Santorini jsou také krásné. Letos chceme s přítelkyní procestovat Švýcarsko s Francii a letět do Jižní Ameriky.
- Co a kdo tě v životě nejvíce motivuje?
Moje přítelkyně. Stojí vždy při mně a podporuje mě v tom co dělám. Má velký podíl na tom, kdo dnes jsem. Dále různí atleti z parkourové komunity, jako je například Vova, nebo Mich Todorovic z USA. Ale i Dale Carnegie, Jordan Peterson, jejichž knížky mě motivují a pomáhají mi uvědomit si, co v životě chci.
