Nárůst počtu českých golfových hřišť z předlistopadových osmi na současných 107 resortů je i v mezinárodním kontextu málo vídanou, vlastně spíš nevídanou věcí. Najdeme v ní však logický vývoj, jak v kvantitě, tak v kvalitě. Něco jiného je aktuální průměrný počet hráčů na hřiště – loni klesl pod 500. A také je tu populační údaj – Česko má hřiště na každých zhruba 94 tisíc obyvatel včetně nepohyblivých seniorů, kojenců a batolat. To by z České republiky mělo dělat vyhledávanou destinaci golfových turistů.
Proč jí tak úplně není, je otázka pro odborníky na cestovní ruch a marketing. Laicky najdeme dvě dílčí vysvětlení. Prvním je počasí a omezená délka sezony, druhým celkově průměrný servis. Z hlediska vyžití domácího hráče si Česko nestojí vůbec špatně. Zdejší golfisté jsou zvyklí za hrou cestovat, což jim umožňuje mimo jiné stále překvapivě vysoký počet tzv. korporátních turnajů a sponzorovaných turnajových sérií. Pro vyhledávaná hřiště je to neopominutelná finanční pomoc.
Oproti klasickému modelu, v němž vedle sebe fungují ve výrazně odlišném režimu hřiště soukromá a veřejná, v Česku funguje hybridní model. Hřiště jsou většinou v soukromých rukou, ale režim na převážné části z nich je vlastně veřejný, hru lze rezervovat a zaplatit bez výraznějších omezení. Tak silné finanční zázemí a zároveň tak striktně nastavenou politiku, aby byl golf buď jen pro členy a hosty, nebo jen pro zvané, mají jen na dvou místech. V Casa Serena a v Berouně.
Migrace golfistů
Casa Serena u kutnohorské Roztěže je bez členství. Stojí za ní mezinárodní koncern Foxconn a ten zachází s hřištěm jako s nástrojem. Dnes už je běžnější než dřív se sem dostat, konají se tu turnaje. V Berouně také, ale zde zase mají hřiště primárně pro členy. A mají tu za sebou vleklý spor o vlastnictví pozemků se stále doznívající hořkostí u některých aktérů. Na domácích fairwayích a roughech to není úplně neobvyklá věc.
Přesto hřiště fungují, nezanikají ani se stagnací členské základny, ani pod ekonomickým tlakem, jak to ještě před šesti sedmi lety leckdo předvídal.
Jelikož se rozvinul trh s green fee prostřednictvím slevových programů, vzájemných kooperací mezi dvěma, případně skupinou resortů, a protože spousta hráčů využívá členství v takzvaných virtuálních klubech, neustálá migrace je vysvětlena. Jen ještě připočtěme fakt, že jsou tu dvě vzájemně provázané a prostoupené skupiny – golfisté oddaní hře a golfisté, kteří neřeší finance.
Jedněm ani druhým nedělá problém utratit peníze za třeba i několikasetkilometrovou cestu a ubytování v místě, aby ukojili chuť zahrát si tam a tam.
Českému golfistovi se žije dobře
Z toho všeho vyplývá (s připočtením nějakého toho zájmu z ciziny, zejména o exkluzivní areály a o ty u hranic), že život na českých hřištích je i při výše zmíněných počtech vcelku rušný. Obsazena nejsou ani zdaleka z plné kapacity, a tak se českému golfistovi žije dobře, nemá nouzi o volné tee timy.
Bylo by zajímavé znát statistiku, kolik z více než 50 tisíc českých hráčů je z kategorie věrných, tedy kteří si odkroutí dejme tomu 80 a víc procent ročních rund na hřišti, k němuž je váže členství. Fakt snižujícího se věkového průměru členské základny nám o tom při chybějících datech moc nenapoví – mládež se zprvu samozřejmě drží “doma”, ale pak se často zapojuje do sportovních soutěží, a pokud dítě necestuje s rodiči, vyveze ho několikrát za sezonu někam jinam klub.
Zkušenost praví, že i méně populární či méně navštěvovaná hřiště jsou v tuzemsku vesměs solidně udržovaná.
Po listopadu 1989 se hřiště začala budovat napříč republikou. Z těch raných má jinou historii třeba to v jihomoravských Slušovicích, kde za komunismu působilo agilní družstvo na kvazitržních principech, jinou zase přípražský Štiřín, kde se navazovalo na prvorepublikovou epizodu klubu barona (a podnikatele) Františka Ringhoffera. A zcela jiný, řekněme střízlivější plán stál za vznikem devítky v jihočeské Bechyni. Šlo to zkrátka mnoha směry a hřiště začala vznikat v rozličných terénech.
Kvas devadesátých let a ještě několika po přelomu století dal Čechům i nemnoho veřejných hřišť za “lidové” ceny (za všechny Čertovo břemeno). Je jich ovšem stále málo, což svědčí o tom, že golf neúspěšně nebo málo, pokud vůbec, lobbuje u státní samosprávy, aby investovala do městských či regionálních resortů.
I když výstavba hřiště je drahá, i mnohé tyto “nelevné” polistopadové projekty nesou společný znak – snahu ušetřit. A tak se začala rodit hřiště takřka na zelené louce, tedy na pozemcích, jež byly k mání vcelku lacino. V prvních letech provozu takto vzniklá hřiště nesla stopy jisté unifikovanosti – málo stromoví, sem tam voda, sem tam písek.
Na sklonku druhé dekády třetího milénia se už český golfista může těšit z jejich postupného vyzrávání. Světe div se, on je to případ i Albatrossu u Vysokého Újezdu za Prahou, kde se hrává velký turnaj European PGA Tour. Tady se nešetřilo a co hřiště nenabídne v terénu, dohoní v péči greenkeeperů a správců.
Zde se projevuje trend vytvářet hřiště exkluzivní a vpravdě mistrovská. S tímto termínem se v Česku zachází poněkud volněji či šířeji než v cizině, proto přídomek “vpravdě”. I tady ale najdeme ještě rozdíly a příliš hierarchizovat by znamenalo vydat se na tenký led.
Značná rozmanitost
A tak si raději všimněme rozmanitosti. Že je víc způsobů, jak si poradit s fádním terénem, ukazuje Kunětická Hora poblíž Pardubic se svými pověstnými bunkery. Že ani poměrně bizarní části hřiště nemusí znamenat handicap, hlásá Golf Park Plzeň, tedy Dýšina, kam několikrát zavítala ženská evropská
elita. A podpořit genius loci lesů a luk v nejzápadnějších jizerských kopcích uživatelskou vstřícností se rozhodli na Ypsilonce za Libercem.
Jsou samozřejmě i další podobně oblíbené a opečovávané areály, to jen tento text potřebuje příklady. Zkušenost praví, že i méně populární či méně navštěvovaná hřiště jsou v tuzemsku vesměs solidně udržovaná. Jistěže občas máte smůlu, že po zaplacení plné taxy narazíte na drenážované a zapískované
greeny nebo že obsluha ještě před polednem dodělává, co už mohlo být hotovo v osm. To ale souvisí s onou kolísavou kvalitou servisu, dobré zážitky převažují.
Vývoj českých hřišť zároveň neustal. Na některých se jamky dobudovávají, odstraňují se nedostatky původního designu, nebo jde o vylepšení něčeho, co už tak bylo dobré. Jde to nekoordinovaně, živelně, stále dopředu. Je to něco jiného, než když se Turecko, nebo nějaký asijský region rozhodne vytvořit turistický golfový ráj. Zde dominuje jistá spontánnost.
Česko je oproti jiným zemím bývalého východního bloku golfově rozmanité. Nesmíme zapomenout na staré dominanty v Mariánských Lázních a Karlových Varech nebo na hřiště v Poděbradech a Šilheřovicích zapuštěná do bující přírody. A kde najdeme druhé Semily?
Z vnějšího pohledu je Česko stále neobjeveným golfovým rájem.
Golfové zahušťování kolem Prahy
Posledním výrazným trendem je zahušťování prostoru kolem Prahy. Jelikož výrazná část hráčů se rekrutuje z hlavního města a okolí, je to logické. Při dojezdové vzdálenosti do 70 kilometrů z centra je už více než třicet hřišť a s přihlédnutím k dojezdovému času cca 70 minut lze připočíst i další, umístěná poblíž hlavních komunikačních tahů. V tomto směru se někdejší argument odpůrců obnovení lesního hřiště v Klánovicích, že “v Praze už je golfových hřišť dost”, jeví jako těžce mimo.
Jiné by samozřejmě bylo pojednání o tom, jak česká hřiště prosperují, ale k tomu nejsou dostupné věrohodné srovnatelné údaje. Z vnějšího pohledu je Česko stále neobjeveným golfovým rájem. Kdyby se nějak podařilo mohutně zvednout golfovou turistiku ze zahraničí a finančně takto injektovat zdejší hřiště, jež to potřebují, šel by i ten servis patrně nahoru a ekonomika provozu by byla zdravější.
Připravil: Josef Káninský
