Kauza středotraťařky Caster Semenyaové není černobílá a vyvolává ve světě sportu vášně. Je správné, že jihoafrická atletka dostala od mezinárodní federace IAAF stopku? Tedy definitivní stopka to není, atletka může v dohledné budoucnosti závodit, když léčbou sníží vysokou hladinu mužských hormonů v krvi.
Semenyaová má trochu smůlu. Vypadá jako muž, mluví jako muž a také skoro běhá jako muž. Možná to není jen smůla, ona sama se totiž i obléká jako muž a dělá málo pro to, aby jako žena působila. To samo o sobě by ještě nemuselo být diskriminující. Ať se každý obléká jak chce, že… Bohužel její organismus se značně liší od ženského průměru. Výsledky testování v roce 2009 nebyly zveřejněny. Podle “dobře informovaných” zdrojů však ukázaly, že organismus atletky vykazuje jak ženské, tak i mužské rysy. V rámci toho trpí i hyperandrogenismem, poruchou, která způsobuje, že její hladina testosteronu je násobně vyšší, než u 99% žen. Většina atletek se tím oprávněně může cítit poškozena a některé to také dávají najevo.
Ale tak jednoduché to zas není. Obhájci Semenyaové tvrdí, že opatření proti ní nejsou fér. Argumentují “podobnými” případy mezi muži. Kvůli abnormálním tělesným proporcím a fyzickým schopnostem by prý podobně muselo být pohlíženo na takové “hříčky přírody” jakými jsou třeba sprinter Usain Bolt, plavec Michael Phelps, nebo k vytrvalostním výkonům předurčení Etiopané či Keňané.
Jak ochránit průměr?
Vypadá to docela logicky, přesto tento příměr trochu kulhá. I mezi ženami jsou například úspěšnější černošské sprinterky s mnohem větším počtem červených svalových vláken, což zvýhodňuje při sprintech, nebo vysoké výškařky, které pak lépe přeletí laťku v závratné výšce. Ale nikdo proti tomu nebrojí. Semenyaová totiž natolik fyziognomicky i fyziologicky vybočuje z jakéhokoli průměru, že podle sportovních orgánů musí nastoupit nějaká ochrana pro “ty ostatní”. Ty by totiž mohly argumentovat třeba tím, ať jim sportovní orgány povolí doping, aby se hormonálně mohly se Semenyaovou srovnat a rovnoprávně s ní soutěžit.
Jihoafrická atletka ví, že se hraje o hodně – o kariéru, o peníze, o politiku – a proto se dost tvrdě brání. Na své straně má silnou podporu, zejména jihoafrickou veřejnost i oficiální orgány nebo sportovní legendy, jako třeba Martinu Navrátilovou. Caster Semenyaová dobře tuší, že jakákoli léčba – snížení testosteronu v krvi – ji posune do průměru. Hovoří proto o diskriminaci, která údajně právě a jen ji má vyřadit ze hry. Proč by se měla léčit, když ji dosavadní stav vyhovuje a cítí se v něm dobře? “Dar od boha” ji vytáhl z chudých poměrů, přinesl bohatství, prestiž a slávu.
Sportovní orgány se zase snaží nastolit nějakou rozumnou hranici. Otázka je však hodně etická až filozofická. Kde je ona “rozumná” hranice mezi mužem a ženou, aby se dala exaktně určit? Spor jen tak neskončí, udělá v tom bitva právníků jasno?
